Poznámka k lásce a afirmaci

Láska je stavem rovnováhy, který se projevuje spokojeností a zdravím. Potíž je v tom, že si někdy neuvědomujeme, že každý se nacházíme v JINÉM stádiu svého JEDINEČNÉHO bytostního (duchovního) vývoje. Co někdo už může prožívat jako lásku, druhý jako rovnováhu ještě nevnímá nebo ji vidí jinak. Aby byly cesty k lásce úspěšné, musí být proto popisovány a uskutečňovány na individuální i univerzální úrovni. Musí podporovat Jedinečnost (Jednotlivce) i Jednotu (Celek). To platí rovněž pro afirmace. Jak pro jejich vytváření a hledání, tak pro uplatňování toho, co nám přinášejí na rozumové-myšlenkové a pocitové-emoční úrovni. Neboli, co vnášejí do naší duše. Vše, každé slovo, musí být provázeno hlubokým pochopením a procítěním. Bez tohoto přístupu se jejich účinek nemůže projevit. Prosté odříkávání „otčenášů“ je ztrátou času. A samozřejmě platí, že také v případě afirmací nikdo není ochuzen. Na každém vývojovém stupni jsme schopni dosáhnout na lásku a pro každého je připravena právě ta jeho afirmace.

V těchto souvislostech můžeme afirmaci vnímat jako startovací nebo pomocný krok na naší cestě k projevování vyšší míry lásky. Ať už s jejím vědomým rozvíjením právě začínáme nebo hledáme podporu, když se nám nedaří lásku udržet a potřebujeme se nějak od „nelásky“ odstrčit. Afirmace se však může stát i nástrojem k pravidelným cvičením s láskou. Současně platí, že čím je člověk láskyplnější, tj. čím déle se dokáže udržet ve stavu lásky nejen v meditaci ale i mimo ni (což je zase meditace…), tím méně afirmaci potřebuje. Umí si navodit a udržovat láskyplný stav bez potřeby „slov“, ať jsou vyslovována nahlas nebo tzv. v duchu. Ale i takový jedinec se může dostat do situací, kdy vezme zavděk „alespoň“ Jedinou větou: „Miluji Tě.“ Větou, kterou mnoho z nás chápe v omezeném rozsahu…

Mimochodem jedním ze základních opatření na cestě k lásce je vyloučit ze svého slovníku vulgarizmy nebo slova, která zesměšňují, ponižují, povyšují či způsobují bolest jak druhým, tak nám samotným. Toto jednoduché ale mnohými podceňované měřidlo můžeme uplatnit rovněž při výběru afirmace a při jejím používání. Lehce poznáme, jak se na své cestě k lásce (ne)posunujeme. Používejme méně „ostrých-zraňujících“ slov a myšlenek prodchnutých jim odpovídajícími „ostrými-zraňujícími“ emocemi. Reagujme na lidi, události či na vlastní myšlenky a emoce bez zloby, nenávisti, strachu, lhostejnosti, chamtivosti, bez touhy po zviditelnění, povyšování se, bez sebelítosti a podceňování se. Cvičme to neustále. Naučíme se těmto jevům lépe porozumět a ovládnout-přijmout je. Pochopíme smysl jejich existence a podstatu jejich působení. Uvědomíme si, že naším cílem není stav, který bývá nazýván euforií. My usilujme o rovnováhu. Vždy se snažíme nejdříve zklidnit a teprve pak k sobě zvolna připustíme cokoliv nebo kohokoliv. Třeba myšlenku na ztrátu zaměstnání nebo emoce stresovaného partnera. To je stav lásky a v tomto stavu jsme schopni dělat právě pro nás správná rozhodnutí a prožít danou životní situaci naplno, využít všechen její potenciál současně.

Existuje nějaký univerzální recept, jak v sobě lásku rozvíjet? Co se týče vysvětlení, tak to je znova velmi jednoduché a všem srozumitelné, protože Příroda, Tvůrce, Bůh, Systém, Pravda měří všem stejně: „Cvičit, cvičit a cvičit… a používat v praxi, používat v praxi a používat v praxi…“ Není jiná možnost, jak se zdokonalovat. Vždyť ji všichni máme vyzkoušenou v jiných oblastech. Třeba, když jsme se učili chodit. Použijme ověřený a úspěšný postup. Jedná se přece o univerzální návod, proč by tomu mělo být s láskou jinak. Základem úspěchu je proto jako ve všech ostatních případech motivace neboli dosažení vnitřního přesvědčení, že si lásku přeji „cvičit a používat v praxi“. K tomuto přesvědčení jsme vedeni naším životním osudem, naší karmou, našimi každodenními radostmi a starostmi, jež nás neustále přesvědčují, že nejlepší reakce na cokoliv a kohokoliv je láska. Zklidnit se, napojit se na lásku (klid) ve Všem a Všech, jak nejvíce to právě dokážeme. A v této rovnováze, v této spokojenosti, v této láskyplné atmosféře potom konat. Dříve nebo později se přesvědčíme, že vše, co takto učiníme, přinese prospěch nám i ostatním. Nebudeme se svými rozhodnutími a činy trápit nebo jich litovat, nebudeme se jich bát ani je nenávidět a nebudeme se skrze ně povyšovat ani ponižovat. Když konáme opačně, tzv. trpíme. Jedním z nejdůležitějších pravidel, která je nezbytné dodržovat pro dosažení úspěchu, ať se učíme čemukoliv, je pravidlo nesrovnávat se s druhými ale jenom sami se sebou. Všichni ostatní jsou pro nás pouhou inspirací a informací, že danou věc může druhý člověk udělat jinak a že každý z nás je jiný. Málokdo si uvědomuje, že tato odlišnost nás neohrožuje, jak si po celá staletí necháváme namluvit těmi chamtivými a chorobně ctižádostivými. Naopak, je základním stavebním kamenem naší bezpečnosti a jistoty: „Když to nezvládnu já, může to dokázat někdo jiný…“ Strachem posedlí „vyspělí“ lidé však již nejsou schopni tento univerzální princip objevit ani přijmout. Pomozme Sobě i Jim…

Někdy může vznikat dojem, že ten, kdo je v lásce, je necitlivý, lhostejný. Opak je pravdou. Takový člověk vnímá Vše a Všechny s vysokou intenzitou, často vyšší než druzí, ať jde o tzv. pozitivní či negativní jevy. Nepřestane však být kritický, zodpovědný a rozvážný. Neovládne ho strach, lítost, nenávist. Nepovyšuje se ani se neponižuje, nelituje se, nechce ubližovat, krást, lhát, loupit, vraždit, neustále se schovávat, hromadit majetek a moc atd. Tyto negativní reakce, negativní vzorce, slepě nepřijímá a nepodřizuje se jim, což v současné „vyspělé“ civilizaci většina lidí dělá. O to bývá láskyplné jednání v počátcích našeho snažení náročnější. Na okolí můžeme působit „negativně“, protože jsme jiní a vymykáme se „vyspělému“ průměru či „netolerantním“ tradicím. Pak se může stát, že v nejrůznějších životních situacích automaticky napodobujeme nepřirozené chování ostatních nebo se k němu připojíme, protože: „Co by tomu zase řekli…“ Nezapomínejme, že v těchto případech si také můžeme pomoci afirmací a najít vhodné řešení.

Jsou mezi námi i takoví, kteří se domnívají, že láskyplní lidé nic nesnesou. Tento jejich názor je zpravidla výsledkem dočasné neznalosti nebo úmyslu pramenícího ze strachu či skrývání vlastní slabosti. Mnozí tzv. chlapi se ve skutečnosti bojí. Své obavy pak zahánějí násilím, rizikem, nesmyslným soutěžením s druhými či okázalou prezentací svého hmotného bohatství nebo společenského postavení. Případně zahánějí chmury v pohostinstvích nejrůznějších cenových kategorií a bezuzdnými sexuálními radovánkami. Jiní si zase systematicky ničí zdraví a připravují si těžké stáří a umírání konzumací uměle vyráběných doplňků, které jim mají zajistit krásné-svalnaté-žádostivé neboli „úctyhodné a úspěšné“ tělo. V budoucnu však dostanou velmi těžkou a nepříjemnou příležitost demonstrovat své „chlapství“, až se budou muset vyrovnat s psychickými a fyzickými postiženími, těžkými nemocemi nebo s dlouhým a nepříjemným umíráním, které mnohým honba za „tělem chlapa“ přinese. Uvědomují si mimo jiné, jaká těla stvoří svým milovaným potomkům? Z logiky věci tedy plyne, že i „chlapi“ jsou přecitlivělí. Akorát se nacházejí na opačné straně pomyslné stupnice měřící vyspělost bytosti než ti, kteří před těžkostmi lidského života utíkají do nadměrné samoty, pláčou, litují se, nechají se ponižovat a podobně. Pro pořádek jenom dodáváme, že vše shora uvedené platí také pro „ženy“.

Láskyplnější bytost tedy neztrácí cit ani není poddajnější vůli druhých, jenom si neustále rozšiřuje možnosti láskyplného přijímání svého okolí a láskyplného působení na něj. Vše vnímá ve větší míře, v hlubších a jemnějších souvislostech a na větší „vzdálenosti“. Přesto ji to tzv. nepoloží. Tam, kde dříve propadala panice, beznaději nebo agresivitě, tam je nyní schopna na „zlo“ laskavě pohlížet a nezasahovat. Stejně jako je schopna s láskou a bez nenávisti témuž „zlu“ rázně vymezit jeho prostor. Největší univerzální sílou a moudrostí je láska. Jediný způsob, jak si to ověřit, je vlastní zkušenost nebo dobrý příklad.

Abychom v sobě mohli lásku rozvíjet, musíme se o to neustále snažit. Potom ji budeme více vnímat a budeme jí více rozumět. Dokážeme ji také účinněji používat. Přitom je dobré mít neustále na mysli, že prožitků, událostí, situací a také bytostí je velmi mnoho a prakticky každý z nás je vnímá nebo jim rozumí alespoň trošku jinak. Jak by ne, vždyť to je náš hlavní úkol, přinést svůj pohled na věc, ukázat další cestu, jak dospět k lásce, jak ji žít. Mimochodem i proto nás Petr Chobot ve svých meditačních cvičeních upozorňuje: „Je jedno, jak to pocítíš, jak to prožiješ.“

Až jednou postoupíme dále, budeme schopni danou meditaci ale i událost nebo člověka vnímat více způsoby a dosud odmítané či neuskutečnitelné se stane akceptovatelným a realizovatelným. Musíme však na sobě pracovat a hledat. Pamatujme si, že čím více se v lásce zdokonalujeme a skládáme zkoušku za zkouškou, tím více se rozšiřují i naše univerzální pravomoci, neboť se zvyšuje záruka, že své dovednosti, které nám byly nabídnuty k prozkoumání, nezneužijeme. Tím aktivněji můžeme ovládat svůj život a podílet se na řízení svého okolí, planety, Univerza. Míra naší svobody neustále roste. Láskyplné afirmace nám přitom mohou být významným pomocníkem…

2 komentáře u „Poznámka k lásce a afirmaci

  1. Božka

    Dobrý den, líbí se mi vaše články, mám podobné chápání. Chtěla bych se jen zeptat, trochu mi nesedí věta -tam je nyní schopna na „zlo“ laskavě pohlížet a nezasahovat. Pokud se někde bude někomu ubližovat, tak mám stát a dívat se s tím, že daný člověk si tu situaci přece sám přitáhl svým vyzařováním, nebo to prostě potřebuje jako zkušenost. Pokud někdo okrade stařenku, tak jí půjdu určitě pomoci.
    Ale napadá mě, že to je myšleno spíše tak, že dobro i zlo jsou dvě strany téže mince a to tzv. zlo nás má vždy něčemu naučit, takže máme i na ně pohlížet s tím, že opravdu vše je vlastně pro naše dobro? Všechno je to stejně jenom hra
    Děkuju
    Božka

    1. Ja

      Dobrý den, máme radost, že jste našla sobě podobné a že jste nám napsala 🙂 To „zlo“ je v článku chápáno v tom nejširším slova smyslu. Takže člověk se musí naučit sám poznat, kdy „zlo“ nechá být a kdy se „zlu“ postaví. Ať je cílem „zla“ někdo druhý nebo on sám. Důležité je uvědomit si, že správné mohou být obě možnosti. A pak už jenom „stačí“ se učit, zkoušet a pozorovat, co to udělá.

      Postavit se „zlu“ nemusí vždy znamenat užití násilí. Často postačí „zlo“ neobdivovat, nespolupracovat s ním, odejít od něj, nerespektovat jeho pravidla, nestýkat se s ním, nerozvíjet ho. Například, když se na ulici perou dva výtržníci, není potřeba zasahovat, ale když se pak jeden z nich nebo oba obrátí proti mě, můžu se bránit, jak umím. Na tomto příkladu je vidět, že jak nezasahování, tak zasahování, vyžaduje rozvahu. Alespoň si dát čas na rozpoznání, jestli se vážně jedná o souboj dvou výtržníků nebo byl napaden slušný člověk. A také zvážit, jestli mám na to dispozice a dovednosti vrhnout se do fyzického souboje. Když nikoliv, můžu zavolat pomoc nebo pro ni dojít. Další příklad: Když se dva lidé mlátí v ringu do hlavy, také není potřeba zasahovat, ale ani se jim posmívat nebo je zatracovat – to je taky „laskavé pohlížení a nezasahování“.

      „Laskavě pohlížet a nezasahovat“ tedy může mít své meze a překročí-li „zlo“ určitou hranici, můžeme zasáhnout. Například, když se naše dítě dostane do konfliktu z jinými dětmi, můžeme ho také po určitou dobu nechat vystavené jejich „zlu“, než mu pomůžeme. Je potřeba, aby ho poznalo a naučilo se s ním zacházet.

      Navíc, co nám připadalo dříve „zlé“, se nám teď může zdát dobré. Například matka může u prvního dítěte pociťovat, že se mu děje „zlo“ při každém jeho pádu. U druhého dítěte tuto představu mít nemusí, protože může dojít k poznání, že bez pádu se dítě nenaučí chodit, ale ani padat, což může být ještě nebezpečnější. Bude už vědět, že pády dítě otuží a neustálé vstávání posílí jeho kostru a svalstvo.

      „Laskavě pohlížet a nezasahovat“ může rovněž znamenat, že když mě někdo slovně vulgárně a hlasitě napadne, nemusím mu vracet stejnou mincí. Na druhé straně, když jeho slovní útok přejde ve fyzický, nemusím ho ubít k smrti nebo mu ve vzteku způsobit zranění. Jakmile je útočník eliminován, obrana končí.

      Z fyzikálního hlediska je „zlo“ energie, kterou neumíme zvládnout. Takže i hodně „dobra“ je vlastně „zlo“. Například někdo vyhraje ve sportce a dostane infarkt, jiný se zase upije k smrti a podobně. „Zlo“ a „dobro“ jsou lidské pojmy. Jedná se o dvě různé síly a obě jsou nezbytné k existenci a fungování vesmíru i našich životů. Jde o to naučit se je používat tak, abychom si vzájemně ani sami sobě neubližovali nejrůznějšími způsoby násilím počínaje a sebelítostí konče.

      Zkuste si přečíst třeba tyto naše články:
      Neubližovat druhým ani sobě…
      Pozitivní versus negativní aneb všeho s mírou…
      Kdo nebo co je satan respektive satanství…

      Mějte se hezky, Jiří

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *