Setkání se „zlem“

Začneme vysvětlením pojmu „přijímat zlo“. Často se snažíme jím doplňovat nebo nahrazovat termín „ovládnout zlo“. V naší společnosti totiž mívá „ovládnutí“ nádech agresivity a povyšování se. Ještě málo z nás chápe, že máme „ovládnout“ v prvé řadě sami Sebe. Proto raději píšeme, že zlo máme „přijmout-ovládnout“. Snažíme se vyjádřit, že se daného „zla“ nebojíme, rozumíme mu, necítíme k němu nenávist ale také se mu nepodřizujeme ani se vůči němu nepovyšujeme. Jednoduše řečeno, na „zlo“ nereagujeme „zlem“. Přijmout „zlo“ tedy neznamená necítit ho, nevnímat ho nebo si ho neuvědomovat ALE nepodléhat mu a nenechat se jím vyvést ze stavu lásky.

Myslíme si také, že poznávání „zla“ se nedá vyhnout. Jedná se o přirozenou součást Univerza a tedy i vývoje univerzální bytosti. Proto se domníváme, že „zlo“ k nám nepřichází jen proto, že „to s námi nejde jinak“. Ano, někdy si svým chováním způsobíme, že se musíme setkávat s více „zlými“ věcmi, lidmi a událostmi. Termín s „více zlými“ přitom znamená, že intenzita, s níž na nás dané „zlo“ působí, s níž se nás snaží ovládnout a podřídit svým pravidlům, svým energiím, se zvyšuje. Zároveň s ní roste i obtížnost našeho přijetí „zla“. Nepodlehnout mu a nenechat se jím vyvést ze stavu lásky nás pak stojí více sil a prostředků neboli energií a hmoty. Když si neuvědomíme lehký dotek „zla“ neboli své lehce strachuplné, agresivní, povýšené, ponížené, lítostivé nebo lhostejné reakce, jsme vystaveni silnějšímu a dlouhodobějšímu působení, abychom do učební látky pronikli hlouběji a měli čas ji zažít.

Pod stejným tlakem se však můžeme ocitnout i bez jakéhokoliv předchozího „zlého“ konání. Kontakt bytosti se „zlem“ je tedy přirozenou součástí jejího vývoje a nemusí být podmíněn tím, jestli ona sama byla či nebyla více či méně „zlobivá“. A ze stejného důvodu se tato „zlá“ setkání mohou opakovat také v její další existenci. „Zlo“ proto nepovažujeme jen „za jakousi Boží odvetu za naše chyby“. Může být i něčím JINÝM, NOVÝM, co máme poznat, co se máme naučit ovládnout-přijmout neboli podrobit své lásce. Něčím natolik JINÝM, NOVÝM, že TO momentálně překračuje naše aktuální individuální schopnosti TO přijmout-ovládnout s láskou a my se můžeme začít projevovat jako „zlí“ -„Černý Petr“ zůstane v našich rukou.

Při setkání se „zlem“ tedy nemá vždy smysl hledat v jeho „objevení se“ nějaké naše předchozí „zlo“. V těchto případech je naší největší „chybou“ naše neznalost existence daného typu „zla“, daného jevu. Předmětem zkoušky je naše reakce na PRVNÍ kontakt s tímto „zlem“. Budeme-li na „zlo“ reagovat s láskou, postupně ho přijmeme-ovládneme a nebude nám činit potíže. To znamená, že kvůli němu nebudeme plní zloby, závisti, povýšenosti či naopak ponižování, sebelítosti, podceňovaní, obav a podobně. Budeme k němu láskyplní. Čím méně se nám to napoprvé podaří, tím intenzivněji a častěji nás bude „zlo“ v budoucnu provázet. Tak dlouho než ho přijmeme-ovládneme. Zmíněné PRVNÍ setkání však není výhradní záležitostí tzv. méně vyspělých bytostí-lidí. I bytosti z našeho pohledu velmi vyspělé se mohou s určitým druhem „zla“ setkat poprvé či opakovaně a nemusí vždy uspět. Někteří je pak nazývají „padlými anděly“. Známým příkladem asi bude životní osud Elisabeth Haichové, autorky knihy „Zasvěcení“. Ačkoliv se nacházela v poslední vývojové fázi člověka, kterou nazývala zasvěcenec a po níž měla následovat její lidská existence coby tzv. božského člověka, objevilo se v jejím životě „zlo“, s jehož formou se ještě přímo nesetkala a které nedokázala přijmout-ovládnout s láskou. Podlehla mu a cesta zpět byla dlouhá a trnitá skrze řadu životů, během nichž se znova učila pochopit a uplatnit univerzální principy. Nakonec vše skončilo dobře a ve své poslední inkarnaci dosáhla vytyčeného cíle. Mimochodem už to, že se o tuto zkušenost ve své knize tak otevřeně podělila s ostatními, svědčí o hloubce univerzálního poznání, jehož dosáhla.

Tento příběh je však zajímavý i z jiného pohledu. K „selhání“ hlavní hrdinky, mladé egyptské královny, došlo totiž v oblasti, která je významným tématem také v současné „vyspělé“ společnosti. Máme na mysli tzv. sex někdy označovaný jako tělesná láska. Elisabeth, v dané inkarnaci velmi vyspělá a tzv. zasvěcená bytost, podlehla silnému „volání těla“, které bylo aktivováno pohledným a charismatickým mužem, jenž se do krásné mladé ženy intenzivně a hluboce zamiloval. Ovšem, na své bytostní vývojové úrovni. Miloval především její tělo, ať už si to plně uvědomoval či nikoliv. Přes svou vyspělost královna tomuto přístupu neodolala. „Zlem“ však nebyla samotná tělesná láska, vždyť i tato může člověku přinášet mnohé pozitivní poznatky a posunovat ho vpřed. A také tzv. boží člověk, nejvyšší forma lidské bytosti, se může podílet na reprodukci nových těl a jistě tak koná v hlubokém pochopení a prožitku, s radostí a nikoliv s odporem či ve strachu, že koná něco „zlého“. Nicméně, tato bytost by nikdy neměla sexu propadnout. To znamená, že tělesná touha v ní nepotlačí schopnost uplatňovat na své úrovni univerzální principy, že jí nepodřídí své neobyčejné dovednosti v práci s energiemi, které jsou podstatou její pro nás neobvyklé moci, že vše zvládne s láskou. Pokud se jí to nepodaří, přestává být způsobilou některé z těchto poznatků a dovedností užívat – tzv. padne neboli klesne na nižší vývojovou úroveň. Také pro energie platí univerzální zákony: jsou dobrým sluhou ale zlým pánem.

Výše popsanou událost tak můžeme vidět i v dalších univerzálních souvislostech. Kdyby královna nedisponovala tak vysokou vyspělostí a dovednostmi s ní spojenými, nic by se nestalo. Mohla by prožít silný hluboký celoživotní vztah s milovaným mužem… Z toho mimo jiné plyne, že partnery bychom si měli hledat i podle své duchovní úrovně. Nejen jejich tělesné ale i psychické vlastnosti by měly být co nejblíže našim, chceme-li prožít vyrovnaný celoživotní partnerský vztah a necítíme-li se dostatečně silní, abychom případné větší rozdíly zvládli s láskou.

S tématem tělesné lásky souvisí rovněž tzv. odříkání, kterého se někteří bojí jako „zla“. Odříkání ale má jako vše, co souvisí s bytostí (s oddělenou formou Boha) individuální charakter. Co může být pro jednoho odříkáním, druhý může považovat za příjemnou záležitost. Nečiní mu žádný problém a nepociťuje, že by se o něco ochuzoval. Pokud však někomu nedostatek čehokoliv nebo kohokoliv působí bolest, vede ho(ji) k nemoci, zlobě, nenávisti, násilí a nezvladatelné touze nebo ho(ji) dohání k ponižování se, strachu, sebepodceňování, chorobnému nezájmu a podobně, pak si něco odříká a je vystaven(a) „zlu“. Nejlepší způsob, jak takové „zlo“ řešit, představuje láska. Teprve ve stavu lásky jsme schopni učinit právě pro nás správné rozhodnutí: „Mám pokračovat s láskou v odříkání nebo mám s láskou v odříkání polevit…“. Každá volba může být ta NAŠE. Jen bychom neměli zapomenout, že my sami se také neustále měníme a co je pro nás dnes „dobrým“, zítra může být „zlým“.

Na závěr bychom se ještě rádi podělili o svůj vztah ke „zlým“ lidem a tedy i sami k sobě. V prvé řadě se vždy snažíme si připomenout, že my také nejsme dokonalí a že je v nás ještě mnohé „zlé“. „Zlo“ považujeme za projev neznalosti, nedostatečné zralosti dané bytosti, která své poznání neustále a průběžně naplňuje tak jako my. Většinou se lišíme se jen tím, v jaké oblasti nových či opravných zkoušek se právě nacházíme. Z této pozice nahlížíme na „zlo“ v sobě i v druhých a to významně nám ulehčuje situaci. Ani na malé dítě se přece nezlobíme, protože neumí chodit nebo protože k vyprázdnění nepoužívá toaletu. S chůzí mu radostně pomáháme a beze strachu a násilí ho nenecháme znečistit sebe ani byt. Připomínáme, že strach je klíčovým projevem „zla“. Všichni „zlí“ se bojí neboli nezvládají danou situaci v lásce, v rovnováze. Nadměrně berou nebo dávají, či obojí. Čím více „zlý“ člověk, tím více ustrašený a vlastně méně připravený a schopný řešit ke své spokojenosti a zdraví, co prožívá, čeho je svědkem. Akorát svůj strach skrývá za agresivitu, násilí, povyšování se, ponižování se, sebelítost a podobně.

Myslíme si dále, že ti „zlí“ mají rovněž právo se projevovat, vždyť jinak by nemohli postoupit. Jejich přijetím-ovládnutím včetně sebe sama se posunujeme ve svém poznání-vývoji dále zase my. To znamená, že se učíme je pochopit a uvědomit si, že mají právo na svůj svět a že my jim máme být příkladem ve všem, co dokážeme prožít v „dobrém“ – v lásce. Přitom zdůrazňujeme, že láska se neprojevuje jako slabost a slepé podřizování se. Když to zvládneme, když na své úrovni poznání dokážeme řešit „zlo“ bez „očí podlitých krví“, chamtivosti, touhy po pomstě ani se před ním neponižujeme a tiše ho nepodporujeme, může nám Bůh, Tvůrce, Příroda, Systém, Pravda svěřit další díl odpovědnosti a další díl práv. Získáme přístup k dalším poznatkům a dovednostem v práci s energiemi. Staneme se znalejšími, silnějšími, soběstačnějšími i prospěšnějšími a dovedeme lépe přijmout-ovládnout „zlo“. Tím zároveň můžeme uvolnit prostor pro ty, kteří jsou na své cestě jinde než my a naopak. Musíme se však naučit pracovat se „zlem“ skrze naši lásku ve větší míře. Podle nás se tato planeta a civilizace nachází ve vývojovém stádiu, které je pro takové poučení ideální. Víme, že je to těžké, ale výsledek stojí to za to.

Na tomto místě ještě zmíníme jedno z pravidel lásky, o němž blíže pojednává kniha „Život člověka“. Máme na mysli pravidlo číslo 5: „Nepřenášet odpovědnost na druhé a nebrat odpovědnost za druhé“. Někdy se totiž necháváme silně ovlivňovat tím, co dělají druzí, a ztrácíme naději v sebe sama, ve smysl svého konání, v dobro. Když se tedy určité významné množství lidí rozhodne nadále setrvávat na cestě „zla-nelásky“, jsou dvě možnosti. Buď jim to Bůh, Tvůrce, Příroda, Systém, Pravda umožní znova na této planetě a v této civilizaci, aby jejich poznání „zla“ mohlo nabýt rozměrů, jež další z nich přivede blíže k Němu neboli k lásce, k hlubšímu univerzálnímu poznání v těchto více „zlých“ podmínkách. Nebo se do nových těl začne vtělovat více vyspělých bytostí, které toto směřování k většímu „zlu“ na této planetě a v této civilizaci zastaví a obrátí chod „zla“ svou velikou láskou a významnými dovednostmi v práci s energiemi jiným směrem. Na úrovni poznání většiny z nás, ale nejsme schopni jednoznačně posoudit, která cesta bude pro Boha a Univerzum lepší. Co ale jsme schopni a co je naší svobodnou volbou a zároveň naší osobní zkouškou, rozhodnout se, kterým směrem budeme kráčet jako jednotlivci. Nepochopení tohoto univerzální pravidla mnohé přivádí k tíživým myšlenkám, že svým individuálním přístupem nemohou změnit stávající stav, a proto nemá smysl o něco takového usilovat ani jako jednotlivec. Z našeho pohledu jde o zbytečné trápení se nepodstatnými věcmi, něčím, co nejsme schopni právě tady a teď změřit. Nehledě nato, že svou pasivitou sami sebe ochuzujeme o řadu poznatků a zkušeností, které mohou právě naší existenci přivést k lepšímu.

V těchto souvislostech nahlížíme i na tzv. „vyspělou“ civilizaci, která je naplněna „zlem-nezralostí“ a která je nyní našim karmickým prostředím. Také my si přejeme, aby se vše ubíralo cestou k míru, sociálním jistotám, zdraví, soběstačnosti atd. Ale jak jsme shora zmínili, podle nás jde v prvé řadě o Nás jako jednotlivce. V našich osobních přístupech je klíč k naší další individuální existenci a z ní pak vyplyne osud třeba Evropy. Jestliže se dokážeme s láskou postavit k tomu, co se nyní v Evropě, v republice, v obci, v rodině, v nás samotných odehrává a odehraje, budeme to s láskou nyní i v budoucnu prožívat. Jsou prostě světy a společnosti, v nichž nám Bůh, Tvůrce, Příroda, Systém, Pravda dává příležitost poznat také „zlo“. Bez jeho dalšího hlubšího poznání a přijetí-ovládnutí nejsme schopni jako jednotlivci pochopit, jak Univerzum funguje, nejsme způsobilí dění v Univerzu ovlivňovat intenzivněji než dosud, nedokážeme vytvořit a řídit lepší – láskyplnější – svět. Teze o tom, že můžeme žít bez utrpení tedy považujeme za správné, ale nejdříve se tomu musíme naučit. Podle našich poznatků a zkušeností nám nejlepší řešení, jak přijmout-ovládnout „zlo“, jak překonávat utrpení a jak žít bez něj, nabídne láska…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *