Vcítit se neznamená vtělit se…

Co se týče vtělování se do různých těl, to je velmi zajímavá oblast poznávání. Málokdo totiž rozlišuje mezi vcítěním se a vtělením se. Vcítit se může jakákoliv bytost (duch) do jakékoliv jiné bytosti, ať se obě nacházejí v hmotných tělech či nikoliv. Stejně se tato bytost může vcítit do jakéhokoliv těla. Na planetě Zemi například do těla veverky, kamene nebo lidského těla. Tělo má totiž duši podobně jako bytost, ať se jedná o tělo člověka, živočicha, rostliny nebo minerálu. V knize „Život člověka“ nazýváme duši těla nehmotným (zjednodušeně energetickým) tělem. Právě to určuje jeho barvu, hmotnost, teplotu, velikost a podobně. Přitom neustále pohlcuje, vysílá a odráží záření, jinak řečeno energie neboli informace. Ať živé či neživé, vytváří prostředí pro existenci bytosti: …atom, skála, les, moře, motýl, veverka, planeta, galaxie, Univerzum… To vše bytost neustále zkoumá a zároveň mění.

Na rozdíl od bytosti je tedy tělo pasivní. To znamená, že podle určitých vzorců-pravidel jenom reaguje na přijaté záření-energie-informace přicházející z jiných těl nebo od bytostí. Tato pravidla však není schopno samo o své vůli měnit ani omezit jejich působení, zatímco bytost ano. živá hmota (veverka) se pak od neživé (kamene) liší tím, že její struktura včetně nehmotného těla (duše těla) je mnohem složitější a její řízení je dvouúrovňové – živá hmota/neživá hmota. Proto pohlcuje, vysílá a odráží mnohem větší rozsah a více druhů záření-energií-informací než zmiňovaný kámen. Nicméně, ve srovnání s bytostí se chová stále pasivně. Pro úplnost dodáváme, že hmotné tělo obsazené bytostí pracuje v tříúrovňovém režimu řízení – bytost/živá hmota/neživá hmota. Tento model bývá náboženstvími obecně prezentován jako duch/duše/tělo.

Bytost také vnímá. Například zase ten kámen, jeho záření-energie-informace. Vnímá jeho chlad, tvar, velikost. V případě člověka buď prostřednictvím hmotných smyslů nebo na ryze nehmotné (energetické) úrovni. Pak „vidí“, pokud má k dispozici příslušné dovednosti v práci s energiemi, třeba atomární strukturu kamene, aniž by se ho dotkla či ho zkoumala přístroji. Podobně je schopna vcítit se-napojit na živou hmotu, například na veverku. Ale, jak jsme už naznačili, na rozdíl od jakéhokoliv těla včetně lidského je bytost schopna sama o své vůli měnit své vnímání těla nebo jiné bytosti. Stejně dokáže ovlivňovat i své působení na okolí (na těla a bytosti). A vždy bez ohledu na to, co tělo nebo jiná bytost vyzařují, a jen v závislosti na své vyspělosti a svých energetických dovednostech. Bytost dokáže obě tato působení (na sebe i na své okolí) podle svého uvážení měnit „pozitivním“ i „negativním“ směrem, což je u těla vyloučeno. Například si může kámen vystavit na oblíbeném místě a těšit se jím nebo ho může rozbít a použít při stavbě domu. Může veverku podrbat za ušima a poveselit se její reakcí nebo ji zabít a nechat sníst. Může nepříjemný pocit v těle vyhodnotit jako další příležitost k poznání sebe sama i těla nebo se ho může zaleknout, propadnout panice, beznaději a přivodit sobě i tělu další potíže. Dokonce je schopna na jakékoliv tělo nebo bytost vůbec nepůsobit. Nic z toho kámen, veverka ani lidské tělo samy o sobě nedovedou.

Jak si bytost vnímané pocity vyloží a jak s nimi naloží, ať pocházejí od jiné bytosti či z těla, je dáno mírou její vyspělosti, lásky, poznání. Na tomto místě bychom ještě rádi dodali, že bytost a tělo, coby dvě základní oddělené formy Boha, jsou stejně milovány. Patří jim stejný respekt a tolerance. Bytost není lepší než tělo a naopak. Tím chceme jen říci, že označujeme-li veverku nebo kámen „pouze“ jako tělo, milujeme je stejně jako kteroukoliv bytost. že může bytost pocity veverky srovnávat s pocity bytosti a převádět je do obrazů bytostí (třeba vnímat ve veverkách projevy duše bytosti), je její přirozená dovednost. A také je logické, že tyto pocity „přicházejí“ spíše od veverky než z kamene. Vždyť tělo veverky je jako každá živá hmota nastaveno tak, aby poskytovalo bytostem informace v podstatně větším rozsahu než kámen. To však neznamená, že v těle veverky je vtělena bytost. Jsou to stále pocity přijaté z těla nikoliv od bytosti.

Dospěli jsme tedy k závěru, že vtělit se můžeme jen do těla. Proto se tento jev jmenuje vtělení. Do druhé bytosti se vtělit nemůžeme. To je první rozdíl mezi vcítěním se a vtělením se. Vtělení také předchází určitá příprava, tj. hodnocení a nastavování tzv. karmických vazeb, jež budou usměrňovat dané vtělení. Když se pak vtělíme, přebíráme za tělo přímou odpovědnost. Přeruší-li se vazba, která je podstatou vtělení, tělo umře. Ztratí své karmické nastavení, svou energetickou informaci, která odpovídala potřebám našeho vývoje. Když se však do těla přestaneme vciťovat, nic se nestane. Tělo pokračuje ve své existenci i bez našeho vlivu. A to je druhý rozdíl mezi vcítěním se a vtělením. Při vtělování může rovněž dojít k situaci, kdy totéž tělo použije více bytostí. Zatímco jedna z nich tělo definitivně opustí, další se do něj vtělí. To znamená, že nepoužívají tělo současně ale po sobě. K takovým předem dohodnutým výměnám však nedochází často a jejich uskutečnění vyžaduje příslušnou míru vyspělosti a dovedností všech zúčastněných bytostí.

Samozřejmě, že vše spolu souvisí, a proto i vcítění a vtělení mohou mít více společných projevů včetně podmínek jejich uplatnění. O té nejdůležitější z nich jsme už hovořili, ale na tomto místě ji znova připomeneme. Jak schopnost vcítit se, tak schopnost vtělit se, má omezení, která jsou dána mírou poznání dané bytosti, mírou její vyspělosti. Ta určuje, co a v jaké míře bude moci tato bytost pocítit. Stejně podmiňuje, kam se bude moci tato bytost vtělit. Mimochodem, první proces, který bychom rovněž mohli nazvat vtělením, je stvoření bytosti. Myslíme tím okamžik, kdy je Vyšší já odděleno od Boha a zahaleno do roucha z nižšího já. Nebo jinak řečeno: kdy je Bytostní jádro obaleno základními poznávacími algoritmy (myšlením a emocemi). Nebo ještě jinak: kdy jsou základní poznatky o tom, že jsem Láska a Oddělená(ý), doplněny základními dovednostmi, tj. dovedností milovat, myslet a prožívat (prociťovat). Jakmile dojde k tomuto prvotnímu „vtělení“, může se bytost poprvé vcítit do ostatních bytostí a těl jako Jedinečná Individualita. řečeno jazykem buddhismu, přejde ze stavu Prázdna do stavu Plnosti. Poté může pokračovat v dalších vtěleních ve své Jedinečné formě a směřovat ze stavu Plnosti do stavu Prázdna, z Oddělení od Boha do Splynutí s Ním.

Čím je bytost znalejší a tedy i vyspělejší neboli láskyplnější, tím se její možnosti vcítění zvyšují a snižují se její možnosti vtělování. Prostě jsou těla, která by její přítomnost neunesla a energeticky by se zhroutila. Aby se bytost mohla do takového těla vtělit, musely by jí být omezeny některé její dovednosti, což je do určité míry možné. S tímto omezením se běžně setkáváme v nastaveních karmy (životního záměru, osudu) pro daný život. Jsou však i taková těla, která by energetický potenciál vyspělé bytosti související s jejím vtělením v žádném případě nezvládla. Aby k tomu nedošlo, musely by být její energetické dovednosti natolik omezeny, že by bylo významně sníženo i její poznání. O to ji však nesmí nikdo připravit, ani to nejde. To by bylo v hlubokém rozporu se smyslem její existence, s jejím božským posláním: přinášet Bohu nové poznání. Trestat někoho hrubým omezováním již nabytého poznání je asi ten nejtěžší hřích – nejhlubší neznalost, která však nevede ke ztrátě poznatků, ale k hrubému omezování možností jejich využití. Nedovoluje tedy bytosti, aby se plně a přirozeně rozvíjela. Proto generuje tolik utrpení. Naše moderní civilizace má už několik takových přehmatů úspěšně za sebou. Těmi asi nejhrůznějšími byly: katolická inkvizice, sovětský komunismus a německý fašismus. A pokud se většina lidí nezmění, pak na ně čeká globální ekonomická totalita neboli absolutní individuální nesoběstačnost a konzumní otroctví. Loutky dříve zabalené do křížů, rudých hvězd nebo háknkrajců budou opět živořit. Tentokrát oděny do „nejvýhodnějších“ slevových kupónů, bodových knížek, hypoték, důchodových pilířů a namačkány v „nejmodernějších a sofistikovaných“ králíkárnách. Slibovaný ekonomický růst a svoboda jednotlivce budou člověku nekonečně vzdáleny.

Ale vraťme se zpět k vtělování. Z dosud uvedeného je zřejmé, že bytost může, dovede-li to, podle své vůle využívat i tělo, do něhož se nemůže vtělit. Může se do něj totiž vcítit neboli projevovat se skrze něj a působit na své okolí. Na úrovni živé a neživé přírody tento jev často popisují i tzv. přírodní národy nebo jedinci, kteří jsou silně propojeni s přírodou. Tehdy bytosti ze společenství mimo hmotný lidský svět komunikují s těmito lidmi prostřednictvím živočichů, rostlin a minerálů. Stejným způsobem mohou živou a neživou hmotu používat i bytosti vtělené do lidských těl. To znamená, že také někteří lidé jsou vybaveni těmito dovednostmi. Pak mohou okem orla sledovat jeho let nebo pociťovat, jak se brouk trmácí trávou. V obou případech se jedná o telepatickou komunikaci, kdy si bytost (včetně lidské bytosti) vybere svého „mluvčího“ z říše přírody a pak si vyměňuje informace s ním samotným či jeho prostřednictvím s jeho okolím včetně člověka. Tento postup mívá více důvodů. Někdy se jedná o obveselující či nevybíravé metody bytostí zahánějících nudu či stres šokováním, obtěžováním nebo zastrašováním lidí. Jindy se vyspělá bytost snaží s daným jedincem komunikovat způsobem, který je pro něho nejpřijatelnější vzhledem k míře jeho poznání a třeba tradicím, v nichž byl vychován a v nichž žije. Nebo se bytost vědomě či nevědomě vcítí-napojí na nějaký organizmus včetně lidského těla a snímá jeho informace, aby zjistila třeba jeho zdravotní stav.

Klíčovým přístupovým bodem neboli pomyslným „konektorem“, který je pro takové vciťování nezbytný, je shora zmiňované nehmotné (zjednodušeně energetické) tělo neboli duše těla. Právě do něj se musí bytost vcítit neboli napojit. U živé hmoty včetně lidského těla se pak napojuje na specifický řídící orgán jejího nehmotného těla, který nazýváme nehmotné řídící centrum těla a jehož prostřednictvím může ovlivňovat/používat i její centrální nervový systém. Je-li do daného těla vtělena jiná bytost, dovednější bytost ji svým energetickým působením odpojí od nehmotného řídícího centra těla a začne tělo ovládat. Bytost se však může vcítit-napojit také přímo na druhou bytost, popřípadě více bytostí. Pak se vciťuje-napojuje na její duši. Upřesňujeme, že tentokrát se jedná o duši bytosti neboli o její myšlení a emoce, které někdy bývají označovány jako ego, nižší já, základní poznávací algoritmy a podobně.

Samozřejmě, že existují i jiné názory. Hovoří například o tom, že bytost vtělující se do lidského těla, se může vtělit třeba do brouka nebo kamene. V těchto případech předpokládáme, že vtělení a vcítění jsou zaměňovány nebo prostě nejsou rozlišovány. Původním autorům to nemuselo připadat důležité. Myslíme si však, že řada z těchto názorů není původní. Je ovlivňována dlouhodobým nevhodným přizpůsobováním tzv. východních poznávacích systémů (VAPS) způsobům chápání lidské existence a fungování světa „vyspělou“ civilizací. Někdy se sice tyto interpretace mohou zdát vhodnými, ale jen při povrchním zkoumání. V hlubších souvislostech ztrácejí půdu pod nohama. Hlavní příčinu spatřujeme v nepochopení, že zásadní odlišnosti spočívají v přístupech ke zkoumání. Zatímco VAPS se soustřeďují na poznávání skrze člověka – skrze Sebe, „vyspělá“ společnost jde dlouhodobě cestou hledání ve vnějším světě. Každý z těchto směrů využívá nástroje, které jsou bez ohledu na hodnocení dosahovaných výsledků hluboce propracované. Proto nejsme-li s nimi řádně obeznámeni, můžeme se dopouštět zjednodušujících výkladů, které mohou být podstatou hlubokých omylů. Jedním z nejrozšířenějších, s nimž se v posledních desetiletích euro-atlantický civilizační okruh potýká, je masové nesystémové studium nejrůznějších energetických dovedností pod rouškou nauk označovaných jako reiki, shamballa, jóga atd. Objevila se spousta „všeznalých a všeho schopných mistrů, guruů a zasvěcenců“ a „skeptických vědců“. Většina těchto lidí ani netuší, že systémový způsob, jak se dopracovat k těmto schopnostem, představuje na prvním místě hluboké vnitřní studium a praxe Sebe sama za neustálé přítomnosti lásky. Právě o tom jsou ve skutečnosti buddhismus, jóga a podobné poznávací systémy. Mimochodem tyto pro někoho nesrozumitelné a „tápající“ nauky běžně využívají tzv. vědeckou metodu už tisíce let. Akorát spoléhají na jiné nástroje, jak už jsme naznačili.

Současná doba je zajímavá a povzbuzující i tím, že jsou nám zpřístupňovány systémové informace a dovednosti, k nimž prý bylo v minulosti velmi obtížné se dopracovat. Vyžadovaly prý od člověka daleko více času. Trvalo déle, než získal důvěru Boha, Přírody, Pravdy, Systému, Tvůrce a bylo mu umožněno postoupit dále. Nyní se říká, že časy se mění, ale je tomu skutečně tak? Domníváme se, že v příčinách současné situace nemusíme hledat jen nějaké zázraky, tajemnosti a výjimečnosti. Jde o přirozený cyklický jev, jenž se v Univerzu v určitých intervalech opakuje s většími či menšími intervaly. Stačí, když si uvědomíme, že máme za sebou už řadu inkarnací neboli lidských existencí. Rychlejší a intenzivnější nástup poznání a s ním spojených dovedností jsme si přece „vysloužili“ i svými minulými životy. Jednoduše řečeno, přišel náš čas. Pouze když uvažujeme v mezích jednoho života, může se nám zdát, že jsme k něčemu přišli rychleji a jednodušeji než „ti před námi“.

S vciťováním se a vtělováním souvisejí také některé tzv. duševní nemoci jako například schizofrenie. Tyto nemoci nevznikají obsazením těla další bytostí. Je to podobná nepřesnost, jakou je nerozlišování vcítění se a vtělení. Druhá bytost se totiž nevtěluje, ona se jen vciťuje neboli napojuje na bytost, která už je v daném těle vtělena. Tak jí „obtěžuje“ nejrůznějšími informacemi (energiemi, zářením, obrazy, hlasy atd.), které vysílá-promítá jak přímo do její duše (do jejích myšlenek a emocí), tak do duše jejího dočasného lidského těla, přesněji do nehmotného řídícího centra těla. Podle toho se pak napadená bytost chová, vyjadřuje, mluví a podle toho se projevuje její tělo. A protože není schopna se tomuto působení ubránit odpovídajícím způsobem, trpí. Neschopnost obrany je dána neschopností napadené bytosti dostatečně intenzivně projevit lásku a s ní i odpovídající energetické dovednosti. Z toho mimo jiné plynou také možnosti její léčby. Tou nejúčinnější je přirozená léčba, jejíž neoddělitelnou součástí je právě studium a praxe lásky. Na základě shora uvedeného principu vcítění se mohou pohybovat také neživá (i mrtvá) těla, aniž by do nich byla vtělena bytost. Stačí se vcítit-napojit…

Pokusíme se uvést dva příklady. Když řekneme druhému člověku, aby utřel nádobí a on to udělá, neznamená to, že jsme se vtělili do jeho těla. Prostě jsme jen k němu vyslali myšlenku zhmotněnou do slov a on ji přijal. Pokud by to vykonal proti své vůli, mohli bychom jeho čin také označit jako schizofrenní. Totéž platí, když chceme posunout mrtvé tělo nebo třeba hrnek na kávu. Nemusíme se do nich vtělit, abychom s nimi pohnuli. Akorát to většina z nás zatím neumí jinak než skrze hmotu svého dočasného lidského těla. Chybí nám příslušné dovednosti v práci s energiemi. Časem se vše změní…

S příznaky „schizofrenie“ se můžeme setkat rovněž u tzv. citlivých lidí. Máme na mysli ty, kteří mají rozvinuté mimosmyslové, nehmotné, energetické, telepatické a jinak označované vnímání. U některých z nich totiž jejich nehmotné (zjednodušeně energetické) dovednosti tak trochu předbíhají jejich aktuální míru vyspělosti – lásky. Toto karmické nastavení jim má pomoci otevřít dveře k hlubšímu poznání a dalším dovednostem. Často se jim promítá i do těla a zvýšenou citlivost mohou vnímat jako brnění, pálení, svědění, tlaky a podobné jevy, které jsou „klasickou“ medicínou označovány třeba jako neurastenie či latentní tetanie.

Uvědomujeme si, že se problematika vcítění a vtělení tak, jak ji prezentujeme, může zdát „nevědecká“. Z našeho pohledu na tom nic „nevědeckého“ není. Vždyť se opíráme nejen o vlastní teoretické a praktické poznatky ale i o znalosti ověřené tisíciletou zkušeností mnoha lidí, které uznává i tzv. vyspělá společnost. To si jen „vědecká“ věda vytvořila řadu nejasností a bariér, jež dlouhodobě omezují některé její pohledy na danou věc. Má na to právo… Snažme se ale všichni, společně a s láskou neustále rozšiřovat naše poznání nejrůznějšími metodami. A nezapomínejme, že nejdůležitější nejsou „vědecké“ důkazy, ale osobní poznatky, zkušenosti a z nich plynoucí spokojenost a zdraví založené na principu lásky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *