Rodiče a děti

Lidský svět je plný lidských rodičů a dětí. Vztahy mezi nimi jsou proto naším „věčným“ lidským tématem. Vždy se nás hluboce dotýkají a přinášejí nám hluboké poučení, ať jsme jejich přímými účastníky nebo jen pozorovateli. S vazbou rodič-dítě máme všichni celoživotní osobní zkušenost – „pozitivní“ či „negativní“.

Jako vše v Univerzu i tyto příbuzenské vztahy podléhají zákonitostem, jejichž neznalost nebo odmítání vede k řadě problémů. Ty pak mohou být příčinou mnohého tělesného i duchovního utrpení jak rodičů, tak dětí. Přitom se vzájemným nepochopením, skrytým nebo otevřeným bojem o moc či se „zásadní nápravou“ toho druhého se lze setkat také v rodinách, kde to prozatím fungovalo dobře. Situace se radikálně změní, když se někdo z rodiny vydá novým směrem. Například přestane dodržovat rodinné zvyklosti, protože začne hledat nové pohledy na lidský život a svět. Ale jak jinak si může ověřit nové přístupy, než že je bude uplatňovat v praxi?

Nepochopení a sebelítost, pocit ublíženosti nebo ztráty, nenávist a násilí jsou jen několika příklady z celé řady reakcí, které může změna člověka vyvolat: „milovaný“ přestane být „milovaným“. Nepřijetí „nového“ člověka však není jedinou příčinou traumat a depresí, jež mohou rodiče nebo děti zakusit. Mnozí z nich se do těchto stavů dostávají i z druhé strany. Neumí se totiž vyrovnat s tím, že jejich dítě nebo rodič nemusí být schopni požadované změny a drží „starého“ záměru. Nechtějí přijmout „starého“ člověka: „milovaný“ přestane být „milovaným“. Za všemi těmito projevy stojí nepochopení a nepoužívání jednoho nebo více univerzálních principů. Slepé přebírání životních postojů mezi rodiči a dětmi nebo jejich vzájemné vynucování přináší jenom nespokojenost a zdravotní problémy.

V současné „vyspělé“ společnosti patří k těm nejvíce zatěžujícím událostem tzv. smrt dítěte nebo rodiče (případně partnera). Přitom reakce na tento univerzální jev vychází jen a jen z našich představ o lidském životě. Pokud se domníváme, že smrtí končí existence bytosti, že smrt je něco strašného, pak trpíme. A nejen to. Tento přístup v sobě dále rozvíjíme a průběžně oslabujeme svou životní sílu. Současně nabízíme tento bolestný vzorec chování svým blízkým, kteří, pokud ho přijmou, budou trpět podobně jako my, kdykoliv se se smrtí potkají. Stejně nebezpečné je truchlení na tím, že někdo odešel dříve, než jsme si představovali. Takto se připravujeme o vlastní životní čas. Myšlenkový vzorec: „Přežil(a) jsem své dítě, to je strašné!“, už utrápil mnoho lidí a zbytečně zkrátil jejich životy. Zbytečně, protože i své „předčasné“ konce si plánujeme. Prostě těch pár minut, hodin, dní nebo let života „předčasně“ odešlé bytosti stačí. Ona už vše, co potřebovala v daném životě vyzkoušet, zakusila. Mimo jiné nám svým „předčasným“ odchodem vytvořila podmínky, abychom se také mohli něčemu novému přiučit nebo si ověřit, jestli jsme už zvládli „dříve probíranou látku“. Měli bychom jí poděkovat nikoliv se trápit a obtěžovat ji na její další cestě, jak bude dále vysvětleno.

Vždyť co může být na shora uvedených bolestných vzorcích chování „vědeckého“ nebo milujícího? Existují snad nějaké „důkazy“, které by vysvětlovaly, proč bychom měli jakoukoliv smrt prožívat v utrpení? Který milující rodič by si přál, aby jeho dítě těžce strádalo, když on odejde z tohoto světa? Které milující dítě by si přálo, aby se jeho rodič „k smrti“ soužil, když ono ukončí svou životní pouť? A to z jakýchkoliv důvodů. Komu a k čemu je takové utrpení dobré? Podle našeho názoru a zkušenosti jedině k tomu, abychom jednou procitli ze „zlého snu“ a uvědomili si, že máme jinou možnost. Potom odmítneme sebezničující přístup. Pochopíme, že se nejedná o tragédii, ale o vlastní volbu prožít smrt druhého člověka jako tragédii, jako „zlo“, a že v tomto přístupu je i kus naší sobeckosti a nepřirozené závislosti. Pak se zkusíme podívat na smrt z jiného úhlu. Záleží jen na nás, zda jiný pohled přijmeme a uznáme, jak nás poučuje jeden z univerzálních principů: „Nepochopíte, jestliže neuvěříte.“

Jednou, v tomto nebo v některém z příštích životů, se tedy rozhodneme, že kvůli smrti kohokoliv si už neuděláme ze zbytku života peklo. Rozhodneme se hledat a prožít jiná řešení bez ohledu na to, jestli je někdo „vědecky“ ověří nebo schválí na koncilu. Uvědomíme si, že naše existence je ryze individuální záležitostí, že názory ostatních mají jen pomocný charakter a že necháme-li si je vstoupit příliš hluboko do života, zotročí nás a připraví nás o spokojenost a zdraví. Tehdy v sobě najdeme sílu podívat se za sebe ve své individuální Platónově jeskyni…

A pak začneme žít s tím, že smrt není konec ale jeden z mnoha začátků. že naše vlastní existence a existence našich milovaných není závislá na lidském těle a že po jeho smrti dále pokračuje. že budeme-li chtít, znova se s nimi setkáme. Pocítíme, že silnými traumaty a depresemi je k sobě můžeme silně energeticky připoutávat a bránit jim v další samostatné cestě mimo tělo a také v dalším společném setkání s námi, jak mimo tělo, tak v některém z příštích životů. V tomto smyslu si uvědomíme, že i náhlá či předčasná smrt je karmickou volbou, která má své opodstatnění, byť mu zatím nerozumíme, a která je ku prospěchu nám samotným i milované bytosti. Náš aktuální život získá nový a silný impuls: dokončit společně započaté dílo s co největší radostí a zápalem, aby se milovaná bytost nemusela na své další cestě mimo lidskou společnost rmoutit naším zbytečným smutkem a nečinností, a abychom se mohli co nejlépe připravit na příští společnou existenci. Nakonec zjistíme, že spojení s milovanou bytostí nikdy nebylo a nikdy nemůže být přerušeno. To je také univerzální princip: „Neklekejte přede mnou, i ve vás je Bůh.“

Abychom se k jeho uplatnění dopracovali, musíme se nejdříve se smrtí potkat. Pak tento jev z univerzálního pohledu studovat a snažit se výsledky používat v každodenní praxi. Jako vše zcela nové, co chceme dosáhnout, co se chceme naučit, co chceme integrovat do svého života, vyžaduje i přístup ke smrti jako k začátku další existence pevné rozhodnutí a vytrvalost. Z našeho pohledu je volba jasná: žít v depresích, nemocech, „na lécích“ a zatěžovat ostatní milované svým žalostným stavem NEBO si užívat život plnými doušky k radosti své i druhých, ať jsou s námi tady nebo někde jinde v Univerzu. Přitom opakujeme, že není důležité, co bylo nebo nebylo „vědecky“ dokázáno nebo co je „Pravda“ ani jak to řeší ostatní. Zásadní je, co nám náš přístup přináší. Jestli nás ničí NEBO posiluje. Vždyť další z univerzálních principů říká: „Neubližovat druhým ani sobě.“

Sebezničující prožívání smrti však není jedinou příčinou utrpení, jež může vztah rodič-dítě přinést. Jak jsme v úvodu ukázali, řada problémů vzniká během lidského života obou zúčastněných stran. Někdy už při narození, kdy otec nebo matka hrubě porušují jiný z univerzálních principů: „Respektovat druhé i sebe.“, protože nejsou spokojeni s tím, že místo vytouženého chlapečka se narodí holčička nebo naopak. Jde o jeden z vrcholů sobeckosti. Tito lidé nechápou, že dítě není jejich majetkem ani součástí jejich „corporate identity“. Nevědí nebo nechtějí vědět, že dítě není pouze jejich dílem. Jistě, oni se podíleli na stvoření těla, ale činitele, který z živočicha dělá člověka, mu nedodávají. Ten mu vtiskne svobodná bytost, která si „to jejich“ tělo vybrala. Ve své sobeckosti a pýše si uzurpují něco, co jim nepatří: výhradní právo otevřít další kapitolu lidského života právě a jenom podle svých představ. Ano, jsou součástí přípravy nové lidské existence a během těhotenství ji mohou kdykoliv ukončit, ale bez souhlasu bytosti, která si „to jejich“ tělo vybrala, nemůže nový lidský život samostatně pokračovat.

Nerespektování jedinečnosti a svobody našich dětí se může promítat do jejich života i po narození. Často neuznáváme, že mají své zájmy – odlišné od našich. Jiné vlohy – odlišné od našich. Jiné představy, jak prožít život – odlišné od našich. A také jiná těla – odlišná od našich, byť se nám někdy fyzicky podobají. Pak od nich požadujeme něco, co nám nemohou dát. Například, aby převzaly naši „štafetu“ a navázaly na naše dílo. Nebo, aby dokázaly to, co se nám nepodařilo, a aby se přitom řídily našimi pokyny, protože my už máme ty správné zkušenosti a víme, jak na to a kde jsme udělali chybu. Jak krátkozraké a nebezpečné pro naše vztahy! Naše děti nejsou stejné jako my. Možná jsou nám v něčem podobné, to však neznamená, že musí život prožít jako my nebo podle našich představ. Když to pak nejde a dítě nemá zájem o fotbal, matematiku, hru na klavír, naše řemeslo nebo o život v námi definovaném „blahobytu“ či námi definované „jistotě“, jsme rozčarováni a myslíme si, že dítě je líné, netrpělivé, nedůsledné a nezodpovědné. Začneme na něj vytvářet nepřirozený tlak a ženeme ho do aktivit, pro které nemá vlohy či fyzické předpoklady (nejen vnější) a které mu nepřinášejí to nejdůležitější: spokojenost a zdraví. Někteří z nás ho „hecují“ tak, že se mu posmívají a trestají ho za to, že je jiné. Najdou se i tací, kteří své „nedokonalé“ dítě zavrhnou.

To vše jen proto, že pilně, trpělivě, důsledně a zodpovědně ignorujeme univerzální princip, který říká: „Odpouštět druhým i sobě.“ Navíc, neuznáváme nebo ještě nevíme, že povaha bytosti není dědičná. Aktuální povaha každé bytosti je totiž výsledkem jejího individuálního vývoje, který formuje její individuální karmická cesta, jež se často uskutečňuje bez nás. Pokud ji kdokoliv začne bezohledně a bez znalosti věci měnit, přebírá na sebe důsledky takového chování. Negativní odezva na sebe nedá dlouho čekat a projeví se jak během dětství, tak určitě v dospělosti potomka. I tady můžeme hledat příčiny nesoustředění, pomočování, záškoláctví, lhaní, podceňování se ale i zlobení, agresivity či nezájmu našich dětí o nás. Čím je naše neznalost hlubší, tím bolestněji tyto projevy vnímáme my i naše děti.

Z logiky věci rovněž plyne, že nejen shoda ale ani jakákoliv podobnost lidských povah není věcí dědičnosti. Ta je pouze výsledkem dosažení podobné vývojové úrovně bytosti, která v daném životě představuje moje dítě, a vývojové úrovně bytosti, která představuje mého rodiče. Prostě své dočasné lidské osudy spojily bytosti, které jsou si podobné v dané oblasti, třeba v soucitu k druhým, ve vytrvalosti, v touze ovládat druhé či chamtivosti, v dovednosti ovládat hmotné tělo. Stejně se stává, že své lidské životy prožijí v příbuzenském vztahu bytosti naprosto povahově odlišné. Je proto někdy zbytečné pokládat si otázku: „Po kom to dítě je?“ A rovněž zbytečné může být i hledání odpovědi na další otázku: „Kde jsme ve výchově udělali chybu?“. Může se stát, že prostě nikde. Ale pamatujme si, že vše dobré, co jsme našemu dítěti dali, nosí v sobě a až přijde čas určitě to využije.

Na závěr k otázce dědičnosti a podobnosti pro úplnost dodáme, že také povahu lidského těla lze dědit jen do určité míry. Je obecně známé, že tělesné vlastnosti se ve větší nebo menší míře dědí z těl rodičů. Uvedená míra však není definována jenom možnostmi genetického materiálu ale i naším životním záměrem (karmou) a před vstupem do těla je energeticky upravována podle našich potřeb.

Neubližovat, respektovat a odpouštět jsou tedy 3 univerzální principy, jejichž nepřijetí se rodičům i dětem vrací zpět jako bumerang. K nim patří také názor, že jsme pouhými lidskými těly. Dítě totiž přebírá vzorce chování rodičů a platí jim stejnou mincí. Nemohu chtít od dítěte, aby ve stresové situaci neřvalo, když řvu já. Nemohu chtít od dítěte, aby nelhalo, když lžu já. Nemohu chtít od dítěte, aby nepoužívalo vulgarizmy, když běžně kleji jako „dlaždič“. Nemohu chtít od dítěte, aby mi neubližovalo, respektovalo mě a bylo shovívavé, když já mu ubližuji, nerespektuji ho a neodpouštím mu. Pokud rodiče nenaučili dítě správně chápat a používat univerzální principy a pokud dítě není výjimečně vyspělá bytost, stanou se dříve či později obětí vlastních praktik: bude jim ubližováno, nebudou respektováni a nedočkají se odpuštění. A samotné dítě, coby případného budoucího rodiče, čeká podobný osud: utrpení a nepochopení ze strany vlastních potomků i sebe sama.

Z vzájemného nerespektování dítěte i rodiče pramení ještě jedna iluze, která způsobuje řadu traumat. Mnozí si myslí, že fyzický věk souvisí s moudrostí. Není tomu tak. Mnohé děti jsou už v kočárku moudřejší než jejich rodiče a mnozí rodiče ještě ve vysokém stáří, kdy by už měli jejich duševní schopnosti zásadně klesat, předčí svou moudrostí vlastní děti v produktivním věku.

Rodiče by proto od prvního okamžiku měli pohlížet na dítě jako na sobě rovnou bytost, která dočasně neví, jak se ovládá tělo a jak to v našem světě chodí. A naopak, děti by měli v dospělosti odpustit svým rodičům jejich neznalosti, kterými je v dětství trápili a možná stále trápí. Prostě to jinak neumí a zatím nejsou schopni se to naučit. Fyzický věk našich dočasných lidských těl není zárukou vyspělosti ani dovednosti. Stejně by se děti neměli trápit tím, že nedosáhli dovednosti svých rodičů. Nejvyšší hodnotou, která má v Univerzu zásadní cenu, je míra lásky, kterou dokážeme projevit. Tato schopnost není závislá na fyzickém věku člověka a čím je její míra nižší, tím útrpnější je naše existence, ať v těle nebo mimo tělo.

Pokud neuznáváme shora uvedené univerzální principy, místo harmonického soužití generací prožívá celá rodina nebo my sami otevřenou nebo skrývanou bolest, atmosféru neporozumění, nedůvěry a případně i nenávisti a nelítostného boje s cílem zesměšnit nebo ovládnout druhého. A to vše jenom proto, že odmítáme přijmout myšlenku, že nejsme pouhá hmotná těla a že naše existence nekončí jejich smrtí. že si neuvědomujeme, že nežijeme lidský život proto, abychom někoho ovládali nebo přizpůsobovali obrazu svému. že nežijeme ani proto, abychom druhé nebo sebe trestali za chyby nebo za to, že jsou jiní. A pokud už jsme natolik odlišní, že dochází k vzájemnému či jednostrannému zraňování, je potřeba přizpůsobit styk a komunikaci tak, aby se tyto projevy vyskytovaly minimálně a s co nejnižší intenzitou, případně styk a komunikaci dle potřeby přerušit.

Pamatujme, že jsme tady hlavně proto, abychom se za daných podmínek naučili žít v maximální možné harmonii neboli v lásce také jako rodiče nebo děti…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *