Koloběh bytostí

Vše neustále vzniká a zaniká, říká se tomu změna. Proto můžeme neustále pozorovat koloběh zrodu a smrti, přechod z jedné dimenze do druhé a z formy do formy. Z pohledu člověka prožíváme tyto procesy na dvou úrovních: jako bytost a jako organizmus, tj. jako duch a jako dočasné lidské tělo. V našich dalších úvahách zaměříme svou pozornost hlavně na bytost neboli na Sebe, protože se jedná o oblast dosud málo známou a „vyspělou“ společností podceňovanou či odmítanou.

Ve většině poznávacích systémů je zrození bytosti chápáno jako její oddělení od Boha a její smrt jako splynutí s Ním. Přitom k oddělení bytosti, k jejímu vzniku, může dojít dvěma způsoby a obě možnosti přivádějí na svět stejně hodnotné jedince. To znamená, že mají pro Boha stejný význam. V prvním případě je stvoření bytosti dílem Boha v jeho Celistvé-Sjednocující-Prázdné formě. Z ní je vygenerováno jak Bytostní jádro, které známe pod označením Já, Vyšší Já, Mé Božství, Božské jádro a podobně, tak její duše. A samozřejmě, že pro duši bytosti (nezaměňovat s duší těla) existuje rovněž celá řada označení, z nichž uvádíme nám nejznámější: nižší já, ego, myšlení a emoce, základní poznávací algoritmy. Druhá možnost oddělení bytosti od Boha probíhá ve spolupráci s již existujícími bytostmi – s bytostními-duchovními rodiči. Účastní se ho tedy Bůh v obou svých formách: v oddělené-bytostní i v Celistvé-Sjednocující-Prázdné. Zatímco bytosti se podílejí svým dočasným splynutím na vzniku duše nové bytosti (jejího ega, nižšího já…), On této nové duši „vdechne“ nové Bytostní jádro (Mé Božství, Vyšší Já…). Na fyzikální úrovni bychom mohli říci, že duše bytosti je vytvořena z nehmotných (zjednodušeně energetických) souborů, jejichž počáteční vlastnosti jsou nastaveny bytostními-duchovními rodiči. Tyto nehmotné soubory jsou základem tzv. povahy nové bytosti neboli způsobů jejího myšlení a jejích emocí. Napovídají, jaké energetické soubory bude přijímat, jaké vysílat a jak. Bude potom věcí nové bytosti, jak s těmito vstupními vlastnostmi-dovednostmi naloží, do jaké míry se jim podřídí nebo je ovládne-přijme, jak je rozvine a doplní, jak bude pracovat se svou duší. V těchto souvislostech představuje Bytostní jádro (Mé Božství, Vyšší Já…) rovněž nehmotné (zjednodušeně energetické) uskupení, které Bůh „vydělí“ ze své Celistvosti-Jednoty-Prázdna a které se projevuje láskou neboli schopností poznat lásku a působit skrze lásku – milovat. A opět bude záležet na bytosti samotné, jak své Bytostní jádro využije.

Ze shora uvedeného popisu můžeme vypozorovat, že univerzální pravidlo: „Jak nahoře, tak dole.“ je skutečně univerzální. Vždyť podobným způsobem vzniká i lidská bytost. Zatímco dočasné hmotné lidské tělo je vytvořeno při dočasném spojení hmotných těl lidských rodičů, jeho duši neboli duši těla (tzv. nehmotné tělo, éterné tělo…) do něj „vdechne“ již existující bytost, která se rozhodne toto hmotné tělo využít pro svou dočasnou lidskou existenci. Po uplynutí daného období do takto stvořeného lidského těla „vstoupí“ i sama bytost, tj. její Bytostní jádro (Mé Božství, Vyšší Já…) a její duše (ego, nižší já…). Proces „vdechnutí“ duše těla bytostí do vybraného hmotného těla bychom mohli nazvat také procesem nastavení karmických parametrů lidského těla, které má bytost v daném lidském životě zakusit. Jak jsme už zmínili dříve, před vstupem do těla prochází odpovídajícím počátečním karmickým nastavením i duše bytosti. Nicméně, připomeňme si, že vznik lidské bytosti – člověka – není vznikem bytosti samotné. V tomto případě se totiž jedná „pouze“ o přechod bytosti z jedné formy odděleného bytí do druhé, z formy mimo lidské tělo do formy v lidském těle. Během svého odděleného bytí tak bytost poznává nesmírné množství různých forem existence, jejichž začátek bývá označován jako narození a konec jako smrt. Nyní vidíme, že v tomto ohledu není lidský život ničím výjimečný a že univerzální principy mají skutečně obecnou platnost. To znamená, že narození a smrt člověka vyjadřují vlastně totéž: ukončení jedné formy bytí a počátek formy druhé.

Ať bytost vznikne kterýmkoliv ze shora uvedených postupů, pokračuje ve své další existenci mimo lidské tělo či dočasně v lidském těle jako suverénní a rovnoprávný jedinec, jak nám naznačuje další univerzální pravidlo: „Miluj bližního svého.“ Rozdíl mezi bytostmi pak spočívá „jenom“ v podmínkách, v nichž zahájí svou oddělenou existenci, svůj jedinečný poznávací cyklus, svůj návrat k Bohu. To znamená, že bytost, která má své bytostní-duchovní rodiče, je „zatížena“ jejich poznáním, vlivem jejich duší neboli vlivem jejich způsobů myšlení a emocí, což se promítá do stavu její vlastní duše. Není tedy naplněna „jenom“ základním poznáním, ale nese v sobě i „pečeť“ svých bytostních-duchovních rodičů. Tato situace může a nemusí být výhodou. „Zděděné“ informace a schopnosti sice mohou určitým způsobem zjednodušit vstup bytosti do oddělené existence, avšak zároveň ji mohou zatěžovat, omezovat, brzdit v jejím individuálním pohledu, který má být jejím základním přínosem Všemu. Proto je první z nejvýznamnějších cyklů jejího zasvěcení a osvícení završen poznáním, že ona není ani jedním ze svých rodičů, že má plné právo na vlastní cestu a že není povinna podřizovat se jejich poznání stejně jako není přirozené, aby jim vnucovala to své. Dokud se jí tento krok nepodaří úspěšně vykonat, může být pod nepřirozeným vlivem svých bytostních-duchovních rodičů právě skrze „zděděnou“ část své duše (svého ega, svého nižšího já…). Tyto případy mnozí známe rovněž ze své lidské existence a opět si můžeme připomenout, že platí: „Jak nahoře, tak dole.“ a že s touto situací se podaří všem zúčastněným stranám nejlépe vyrovnat, budou-li si neustále připomínat: „Miluj bližního svého.“ Na druhé straně bytost, která nemá bytostní-duchovní rodiče, vstupuje do své oddělené existence téměř jako tabula rasa. „Téměř“ proto, že má k dispozici základní poznání, tj. ví, co je láska a že je oddělená, a dovede milovat (vytvářet rovnováhu), myslet a prociťovat. Rovněž její první nejvýznamnější cyklus zasvěcení a osvícení je završen poznáním, že je nezbytné zachovat si svou jedinečnost a plně ji projevovat.

Po svém zrození, po svém oddělení, se bytost vydává na duchovní cestu, na cestu nepřetržitého poznávání, na cestu nepřetržitých změn, které nejsou vždy tou nejpříjemnější zkušeností. Při svém odděleném putování je skrze své Bytostní jádro (Mé Božství, Vyšší Já…) neustále propojena s Bohem, jak nás upozorňuje další z univerzálních pravidel: „Neklekejte přede mnou, i ve Vás je Bůh.“ Se Vším je neustále spojena také prostřednictvím své duše (duše bytosti), která v sobě odráží všechno dění, ať je jeho původcem bytost samotná nebo kdokoliv jiný či cokoliv jiného včetně lidského těla a jeho duše (nehmotného, éterného těla…). Takto je v kontaktu s Bohem, se všemi bytostmi a s veškerým prostředím, se všemi těly. Proto může být schopna vnímat Sebe a Vše jak odděleně, tak jako celek – jako pluralitu nebo singularitu. Například buddhismus hovoří o Oddělenosti-Plnosti a Prázdnotě. Zatímco Bytostní jádro jí poskytuje Božskou sílu naplnit sebe a Vše harmonií a synergií neboli láskou, duše jí umožňuje vnímat a generovat cokoliv v souladu s Božským plánem neboli v souladu s mírou lásky, kterou je právě schopna projevit. Vše, s čím duše bytosti pracuje, neboli Vše, o čem přemýšlí a co pociťuje, neustále nabízí svému Bytostnímu jádru k „prodýchnutí“ láskou. Jak tato interakce mezi duší bytosti a Bytostním jádrem proběhne, je věcí svobodné vůle bytosti, jejím nezastupitelným právem a její nezastupitelnou odpovědností. S výsledky se Bůh, ve své Celistvé-Sjednocující-Prázdné formě i ve své formě oddělené-bytostní, seznámí ihned. My bytosti je můžeme vnímat také jako dobro a zlo, jako pozitiva a negativa. Přitom často zapomínáme, že každý(á) jsme jiný(á) a že dobro a zlo můžeme pociťovat odlišně. Když si pak přejeme svou přirozenou odlišnost nesmyslně potírat v soutěžích nesrovnatelných-jiných a v šíření nesnášenlivostí všeho druhu, místo abychom obohatili své vlastní poznání o pohledy druhých (harmonie) a využili své odlišnosti k rozšíření vzájemné spolupráce (synergie), naše neznalost nás vrhá do ještě hlubších pocitů zla-negace a vytváříme si tomu odpovídající pohledy na svět. Například vůbec nechápeme univerzální význam lásky a boje.

Bytost tedy na své cestě k Bohu, ke svému zániku, dává jednou přednost pozitivnímu a jindy negativnímu. Jsou také chvíle, kdy může být těmito jednostrannými postupy doslova smýkána. Přicházejí však i období, kdy vystupuje z těchto „maniodepresivních“ stavů a přeje si oba přístupy ovládnout-přijmout, podrobit své harmonizační a synergické síle, své lásce. Tato období jsou různě dlouhá a v Univerzu existuje neustále určité množství bytostí, které jsou pod vlivem nadměrného pozitivismu či negativismu na jedné straně nebo pod vlivem své lásky na straně druhé. Zjednodušeně se může hovořit o „zlých“ a „dobrých“. Rovněž obě tyto skupiny mají pro Boha zásadní a nenahraditelný význam. Každá z nich hraje v Jeho sebepoznávání svou roli. Obecně se dá říci, že bytosti projevující se vyšší mírou lásky podporují integritu Boha včetně například Univerza, jež považujeme za jednu z Jeho dvou oddělených forem, kterou označujeme jako tělesnou. Jenom v krátkosti připomínáme, že Jeho druhou oddělenou formu, která je netělesná, představuje právě bytost-duch. Můžeme tedy jednoduše říci, že bytosti s vyšší mírou lásky udržují Vše pohromadě, zatímco ostatní bytosti zase přispívají k vyšší dynamice poznávacích procesů.

Část současné lidské civilizace, část bytostí vtělujících se na planetu Zemi, si nyní přeje posunout své působení blíže k lásce. Už velmi dlouho dávaly přednost své bytostní duši (svému egu, svému nižšímu já…) před svým Bytostním jádrem (Mým Božstvím, Vyšším Já…). Cítí nutkavou potřebu harmonie a synergie. Přejí si dosud získané poznatky zakořenit-integrovat do hloubi své oddělené existence, aby je mohly intenzivněji a účinněji využít ve prospěch Všeho, Boha. Další poznávací cyklus si přejí nasměrovat od zkoumání dynamiky ke zkoumání integrity, aby se jednou mohly vrátit zpět ke zkoumání dynamiky na systémově jiné – láskyplnější – úrovni. Připravují se k přechodu z jedné dimenze do druhé, tj. k přechodu z dimenze vlády duše do dimenze vlády Bytostního jádra. Uzavírají další úroveň svého zasvěcování a spějí k příslušnému osvícení. Na tomto místě bychom znovu připomněli, že obě zmíněné dimenze, které mají mnoho vzájemně propojených úrovní, jsou pro Boha stejně důležité. A my, bytosti, jimi procházíme v souladu s Jeho záměrem a Svým plánem. Přitom čas od času v některé z nich uvízneme a pak se můžeme stát zdrojem nadměrné nerovnováhy, kdy brzdíme další pokrok tak jako současná „vyspělá“ civilizace. Již stovky let generuje toto bytostní a tělesné uskupení v oblasti planety Země obrovská množství negativních poznatků, negativních energií. Je tudíž nezbytné tento proces eliminovat, proto se tolik hovoří o pozitivních přístupech. V naší civilizaci je jich žalostně málo. Mnohé bytosti si tento stav uvědomují a cítí se nadměrně omezovány ve svém poznávání, na své cestě k Bohu. Na planetu mají přece stejný nárok jako ti druzí, kterým stávající situace vyhovuje nebo kteří nemají sílu se vymanit z jejího područí. Jsou proto rozhodnuty pomoci sami sobě i ostatním jediným správným způsobem – všeobjímající láskou.

Ve shora uvedených souvislostech bytost, ať se nachází kdekoliv a kdykoliv, neustále poznává, naplňuje svou karmu, navléká korálky příčin a důsledků svého působení a svým jedinečným způsobem spěje k naplnění své oddělené-bytostní formy. Jednou tedy přijde okamžik, kdy její oddělená existence ztratí svůj význam, kdy už nebude schopna dále plnit svou funkci a vrátí se zpět k Bohu. Slovy je velmi těžké vyjádřit, kdy ke splynutí dochází. Ale když se zklidníme a ponoříme se do Sebe, určitě to pocítíme. Z tohoto pohledu je ke splynutí s Bohem připravena bytost, jejíž duše je plně a za všech okolností ovládána láskou – naše oddělená existence může skončit a My se zase stane Jediným Já

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *