Koloběh civilizací, člověk a planeta Země

Smyslem každé civilizace bylo a je vytváření podmínek pro rozvoj poznání bytostí v individuálním i společenském měřítku. To znamená, že v dané době poskytuje dané společenství člověku dosud získaný soubor poznatků a umožňuje mu zapojit se do jejich úpravy a rozšiřování. Zároveň mu tato společenská struktura vymezuje prostředí, v němž má uskutečnit svůj životní záměr (karmu, osud). To je jeho životní zkouška. Bytosti-lidé by se měli také snažit, aby daná civilizace, jejímiž dočasnými členy se během aktuálního lidského života stávají, spěla k vytvoření podmínek pro společnou dočasnou existenci mnoha bytostí. Sdílení planety bytostmi a lidskými společenstvími nejrůznějšího poznání a v nejrůznějších podmínkách představuje jeden z cílů našeho pobytu na Zemi. Základem soužití však musí být láska, nikoliv míra zisku a s ní související nesmyslná, nespravedlivá a neefektivní soutěž kdo z koho. Tak má být zajištěno rovnoměrné a souběžné ověřování kvality mnoha různě vyspělých bytostí. Právě tyto podmínky činí tuto planetu tak zajímavou a právě proto se zde můžeme setkat s nejrůznějšími bytostmi a s nejrůznějším poznáním.

Proč a jak bývá vytvořena nová lidská civilizace? Neexistuje-li na planetě žádné společenství lidí, které by splňovalo podmínky pro vtělování určité skupiny bytostí, může vzniknout dosud neuspokojená potřeba. Má-li být zajištěna, pak nezbývá než založit další civilizační uskupení. Bůh sám, popřípadě s účastí Nadtvořivých bytostí, stvoří několik příslušných lidských těl tak, aby mohlo být zahájeno jejich standardní rozmnožování. Jakmile jsou první těla připravena, jsou umístěna do vhodného planetárního prostředí. Do těchto těl vstoupí velmi vyspělé bytosti, které jsou schopny ihned pochopit a zvládnout jak jejich funkce, tak svou existenci v novém neznámém prostředí… založí kolonii. Neboli začnou standardním způsobem s rozmnožováním dalších těl. Postupně se však do nich přestanou vtělovat a přenechají je těm, pro které byla stvořena. Ti, kdo se rozhodnou využít novou civilizaci ke svému vývoji, začínají zpravidla „od píky“: s minimálním množstvím poznatků o planetě či o nových tělech, ale s aktuální dosaženou mírou vyspělosti, tj. se svou aktuální schopností projevovat lásku. Platí také, že danou civilizaci využívají i jedinci, pro něž nebyla primárně určena. Tak mohou do „nižších“ civilizací dobrovolně vstupovat například „vyšší“ bytosti, ať k tomu mají jakýkoliv důvod. Některé z nich zde zanechávají nepřehlédnutelné stopy, přínos jiných nedokáže „nižší“ civilizace ocenit ani zjistit. Během opakovaných životů se pak všichni účastníci neustále zdokonalují ve své lásce a ve svých dovednostech. Ve specifických podmínkách působí na Sebe, na ostatní, na svá lidská těla, na prostředí planety a rozvíjejí danou civilizaci v neustále se měnícím společenském a planetárním prostředí. Sbírají nové poznatky a zkušenosti, jejichž hlavní hodnota spočívá v jejich jedinečném vnímání a uplatňování každou bytostí, která se s nimi setká, ať se do dané civilizace vtěluje či nikoliv.

Také v rámci takto vytvořené civilizace, tj. stvořením nových těl, jsou vytvářena různá společenství. Odrážejí míru poznání svých členů a vyjadřují jejich poznávací potřeby. Naše „vyspělá“ civilizace se už řadu staletí snaží potlačit tyto alternativní způsoby, jak prožít lidský život. V honbě za mocí a ziskem nemilosrdně likviduje vše, co jí stojí v cestě. Technologické poznatky využívá k prosazování svých „nedospělých“ zájmů a v rozporu se systémovými pravidly působí proti existenci co nejvíce společenství na planetě. Okrádá sama sebe a ostatní o další poznání. Nemusíme už takový přístup jakkoliv podporovat…

Počet vtělení do zvoleného společenství není z pohledu bytosti omezen. V těchto souvislostech nás mimo jiné napadlo, jak nesmyslné je „hlídání“ autorských práv nebo „oslavování“ objevitelů. Vždyť díky opakovaným pobytům ve hmotě se daný člověk může setkat s poznatky, na jejichž vytvoření se v předchozích životech osobně podílel nebo je vytvořil někdo jiný před ním. To, že do nového života vstupuje bez této znalosti, mu umožňuje nezávisle posuzovat také své předchozí dílo a nezávisle ho uplatňovat v nových podmínkách. Navíc, z jedinečné podstaty bytosti vyplývá, že každý z nás je významným objevitelem. Nepochopení tohoto univerzálního principu vede k nekritickému vyzdvihování jednotlivců, k vytváření nesnášenlivého a diskriminačního prostředí a k dlouhodobému upřednostňování „černobílých“ přístupů ve vědě. Takové jednání nás jako celek směřuje k nesouladu, krizím a katastrofám. I proto dnes, kdy máme k dispozici obrovské množství informací o hmotě, žijeme v násilí, nedostatku, nemocech, špíně a vytrvale poškozujeme sebe a své životní prostředí. Nejsme schopni využít získané informace a sami Sobě omezujeme přístup k intenzivnějšímu láskyplnému poznávání – trpíme. Přešlapujeme na místě obklopeni spoustou nepřirozené hmoty a zavaleni poznatky, s nimiž si nevíme rady. Nechceme uznat systémová pravidla, protože by odhalila, že našim skutečným motivem je strach, jenž ve své neznalosti schováváme za hru na nejlepší, kterou ze stejného důvodu vydáváme za hnací motor naší „vyspělé“ civilizace. Je čas na změnu…

V civilizaci se mohou vyskytovat 2 základní skupiny bytostí: méně a více vyspělé. Někdy je více těch a jindy zase oněch. Jejich vzájemný poměr je výsledkem naplňování jejich individuální karmy. Působí-li ve společnosti během daného období více vyspělých, znamená to, že se jako celek vyvíjejí rychleji vpřed neboli spějí rychleji k Bohu. V okamžiku, kdy je dané společenství tvořeno natolik vyspělými bytostmi, že už jim není schopno zajistit další rozvoj, nastává období jeho zániku neboli transformace jeho členů do vyšších úrovní bytí. Z pohledu ostatních se tak děje 2 způsoby. Buď zmizí z planety doslova ze dne na den bez jakýchkoliv hmotných stop své existence nebo zaniká postupně. Podstatou postupného zániku může být buď řízené „vymírání“ nebo vtělování se méně vyspělých bytostí, které nejsou plně způsobilé-vyspělé k existenci v dané vyspělé společnosti a kterým je v této „úpadkové“ fázi „pobyt“ umožněn, aby si ověřili, jak by dokázali (ne)unést poznání vyspělejších. Tím přinášejí ostatním informace, jak taková zkušenost (ne)může skončit, a současně ve své neznalosti ničí a „ztrácí“ poznání, které má být méně vyspělým nepřístupné. Přitom určitá suma poznatků původní vyspělé civilizace bývá v nejrůznějších formách zachována pro soudobé a budoucí generace. Svými „paranormálnostmi“ a svou „nevědeckostí“ neustále upozorňují všechny takto smýšlející, že věci se mohou mít i jinak. Zároveň mohou být oporou těm, kteří vidí cestu vpřed také v hmotně „neviditelných a nehmatatelných“ přístupech.

Shora uvedenou postupnou cestou „odešla“ například Atlantská civilizace, jejíž likvidace trvala dlouhé desetitisíce let, zatímco po civilizaci nazývané Mu nezůstaly prakticky žádné hmotné stopy kromě legend. S vymírajícími společnostmi se pak můžeme setkat v australských pouštích nebo amazonských pralesích. Ne každý, kdo nosí čelenku a bederní pás, musí být málo znalý-vyspělý. I v těchto podmínkách žijí bytosti-lidé, k jejichž vyspělosti a dovednostem má mnoho z nás ještě velmi daleko.

Může se také stát, že méně vyspělí získají v dané společnosti převahu a že budou dlouhodobě lásku odmítat jako základní platformu pro svůj rozvoj. Ani takovou událost nelze vyloučit, ale neměli bychom ji vždy vnímat jako „chybu“. Poznání musí být naplněno ze všech možných úhlů pohledu. V těchto případech však může počet méně vyspělých nabýt rozměrů, které mohou přivést dané společenství k sebezničení. V našich měřítkách mohou být takovými příklady německý fašismus a sovětský komunismus. Podobná situace může nastat i nyní, nevydáme-li se na cestu, k níž nás pobízí situace symbolizovaná rokem 2012. Totalita mocichtivosti a chamtivosti se začíná opět silně prosazovat, tentokrát se místo „Vyvolené“ rasy nebo „Vyvolené“ společenské třídy schovává za „Všespasující“ ekonomický růst. V jeho zájmu se může vše… i lhát, krást, parazitovat a zabíjet… Bohužel, na této situaci se ve své systémové neznalosti podílí i nemalý počet tzv. vzdělaných, schopných sestavovat a programovat matematické modely, řídit výkonné pracovní týmy, předvídat chování trhu atd. Stejně se chovají někteří jasnovidci, léčitelé a další lidé, kteří do určité míry dovedou tzv. pracovat s energiemi, ale využívají své schopnosti hlavně k tomu, aby obrali druhé a podřídili si je. Využívejme svůj talent a své schopnosti raději s láskou a směřujme Sebe i ostatní do Nového Bytí…

Nacházíme se tedy v lidské formě na planetě Zemi ve výjimečném období. Bylo předpovězeno, že Země bude očištěna. To znamená, že bude vytvořen nový prostor. Je také obecně známo, že odpovídající procesy už byly nastartovány. Proto nepochybujeme o tom, že si Země poradí s naší hmotně a na zisk zaměřenou civilizací. Otázkou ale zůstává, jak si My poradíme s měnící se Zemí. Jak se nám podaří převést Sebe sama do nového období, do vyšších úrovní existence. Kdo nedokáže příslušnou míru vyspělosti a nezíská s ní spojené dovednosti, ten nebude moci do nového těla, do nového prostoru spoluvytvářeného nesmírnou láskou ostatních, vstoupit, protože bude tímto prostorem, v souladu s principem řazení energií, nehmotně (zjednodušeně energeticky) odpuzován. Taková bytost by totiž své nové tělo velmi rychle a bolestně zničila, z nového způsobu komunikace by zešílela a také by mohla, díky novým dovednostem, významně poškodit své okolí. Z toho mimo jiné plyne, že v Přírodě, Systému, Stvoření, Pravdě existuje jediné bezpečnostní opatření, jež 100% zajistí, aby nám bylo umožněno to, k čemu jsme právě teď způsobilí. Tím Božským opatřením je láska. Všechny ostatní bezpečnostní nástroje jsou méně účinné a více nákladné – jsou projevem odpovídající míry neznalosti. Na nižších úrovních „vyspělosti“ je nám dovoleno si s nimi „hrát“, chceme-li však ve svém poznání postoupit, musíme prokázat, že umíme lásku využívat i tímto způsobem. Samozřejmě, že tato cesta vyžaduje pilné studium a praxi. Je proto nezbytné získávat nové poznatky a ověřovat si je vlastní zkušeností. To za nás „Nikdo“ a „Nic“ neudělá…

Ti, kteří nesplní nové podmínky, však neukončí svůj vývoj. Budou poznávat dále. Možná, že se budou vtělovat do paralelních civilizací, které budou pokračovat ve své existenci na této planetě. V nich budou moci ostatním i sami Sobě ukázat, kam bytost dovede nezvladatelná touha po moci a chamtivosti či bezbřehá poslušnost a lhostejnost. Nebo budou mít příležitost pokračovat tímto způsobem jinde v Univerzu. Popřípadě budou muset čekat, až bude na Zemi založena civilizace, která jim umožní vydat se znovu novým směrem právě na této planetě.

Každý z nás má tedy možnost si vybrat: méně či více lásky? Nepřejeme-li si strávit své další lidské existence v mocichtivé, chamtivé, válčící, ustrašené, nemocné a špinavé civilizaci, která vidí svůj pokrok v nesmyslné soutěži nesrovnatelných o cokoliv, měli bychom stávající NOVÉ podmínky plně využít. Přitom není potřeba na „Nikoho“ a na „Nic“ čekat, stačí začít u Sebe a s láskou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *