V čem může spočívat problém katolické církve

Jednoduše řečeno: „Nelze sedět na dvou židlích.“ Buď chceme být nositeli a šiřiteli lásky na této planetě nebo hromadíme skrze lásku majetek a moc, protože se ještě hodně bojíme. Prostě díky strachu uvnitř nás ještě nejsme schopni dospět ke štěstí v pokoře, skromnosti a bez nesnášenlivostí. Není možné být láskyplnou bytostí a zároveň člověku tvrdit, že jedině se mnou a jedině podle mých pravidel může dojít k Bohu. V opačném případě prý nedosáhne svého cíle, tzv. spásy. Stejně nevhodné je naznačovat mu, že se tím dopouští bezpráví na druhých, třeba na svých dětech (viz například YOUCAT Katechismus katolické církve pro mladé, KAN 2011, str. 77, 81, 86, 118 atd.).

Pokud někdo takové informace šíří a schovává se přitom za lásku, vědomě či nevědomě zneužívá přirozenou touhu každého člověka učit se žít v lásce a žít v lásce. Nebyla, není a nebude „Jediná správná církev“ a nebylo, není a nebude „Jediné správné učení“, jež mají bytost provázet na její pozemské cestě. V tomto smyslu nebyl, není a nebude ani „Jediný správný vůdce“, kromě Boha. Existuje však Jediná věta, která poznání o lásce, Bohu, Absolutnu obsahuje jako celek a z níž bez výjimky vycházejí všechna pozemská učení, která se tímto tématem zaobírají. To platí i pro nauky, které šířily lásku a ukazovaly cestu k Bohu již dávno před křesťanskými církvemi. V tomto smyslu hovoříme o Jediné větě, kterou měl Bůh sdělit mimo jiné i Mojžíšovi, když po něm žádal zákon, jímž se má jeho národ řídit: „Miluji Tě.“ Vše ostatní je už dílem člověka, který se snažil a snaží tuto jedinou větu pochopit a uplatnit ve svém životě. To platí jak pro obsah tohoto článku, tak třeba pro katolický katechismus.

Musíme se přiznat, že otazníky kolem katolické církve nás vždy hodně zajímaly. Teze o lásce přitahují každého člověka, a když jsou obklopeny tak rozporuplnými přístupy, mohou přitahovat obzvlášť. Není žádným tajemstvím, že historie i současnost katolické církve je plná zásadních rozporů mezi cíli a nástroji. Ať se jedná o inkvizici, skrývání vědeckých poznatků či o podporu papežů tzv. spravedlivým válkám. Nebo, k čemu slouží katolické církvi stát a státní instituce? Cítili jsme potřebu zorientovat se v této problematice, ale nechtěli jsme dělat ukvapené závěry ani se připravit o zajímavé a inspirující pohledy. Uvědomovali jsme si, že katolickou církev nepředstavují pouze papež a Vatikán. Za katolíky se považuje mnoho lidí, kterým touha po moci, bohatství či parazitování na obdivu druhých nic neříká. To jsme nikde nevyčetli, to je naše osobní zkušenost…

Vzhledem k tomu, že jsme zpočátku řadu informací bezmyšlenkovitě přijali, ocitli jsme se na nějakou dobu v zajetí níže uvedených rovnic. Předpokládali jsme, asi jako mnozí lidé – ať věřící či nevěřící, že platí:

  1. Ježíšovo učení = katolický katechismus a
  2. katolík = nejvyšší katolický klér.

Tyto podprahové informace, jež jsou veřejnosti předkládány, podle nás tvoří účelově vytvořenou konstrukci představující obranný mechanizmus. Jeho cílem je ochrana nejvyššího katolického kléru. Má mu zajistit tzv. světskou moc, bohatství a ovládání katolické církve. Za Ježíše, lásku, Boha a za dobré skutky mnoha katolíků se tak schovává řídící systém, který v minulosti i současnosti vygeneroval také obrovskou nelásku a nesmírné zlo, přestože lásku respektive dobro prezentuje jako svůj prioritní cíl. Připomínáme, že teze o lidských chybách, které se nevyhnuly ani církvi, mají svůj význam, následuje-li poučení. žádný takový jev však z této úrovně dlouhodobě nepřichází, ačkoliv tento řídící aparát sám sebe označuje za následování hodného nositele Ježíšova odkazu. Dokonce toho „Jediného správného“. Nesnášenlivosti, které jsou podstatou nelásky a zla a jejichž některé příklady zmiňujeme výše, mají ve spisech katolické církve po staletí své místo jisté. Ve shora popisovaném rozporuplném prostředí se pak může zlepšení prosadit velmi obtížně. Stejně těžce se uplatňuje i konstruktivní kritika. Schováváním se za ostatní katolíky a jejich činy je ve Vás mimo jiné vytvářen pocit, že svou kritikou odsuzujete také řadu lidí, kteří jako katolíci vykonali mnoho dobrého. Například učili ve školách, pomáhali nemocným, starali se o sirotky nebo staré lidi, učinili významné objevy, radili lidem v těžkých životních situacích nebo jim poskytli dočasné zázemí atd. říkáte si: „Tohle všechno přece dělají také katolíci, takže katolická církev koná Dobro.“ Když se však nenecháme touto další účelovou konstrukcí ovládnout, můžeme si uvědomit, že Dobro vykonali a vykonávají Jednotlivci, konkrétní Lidé, nikoliv organizace.

Organizace jim může poskytnout jen určitý a nahraditelný servis, ale vlastní Dobro konají Oni a rovněž Oni budou Dobro vykonávat i nadále bez ohledu na to, zda jejich organizace bude existovat či nikoliv. Organizace jim může sloužit jenom k tomu, aby případně zvýšili a soustředili svůj výkon v konání Dobra. Výsledkem práce řídícího systému takové organizace však nejsou nesnášenlivé teze o „Jediné správné církvi“ a o „Jediném správném učení“. K nim patří i tvrzení, že ten, kdo nenechá pokřtít své dítě, se na něm dopouští bezpráví, odpírá mu stát se, být, Božím dítětem (viz například Katechismus katolické církve, KAN 2011, str.352, 1250). Podle našeho mínění žádná Bytost nemůže jinou Bytost zbavit něčeho nebo naopak dát jí něco, čím ji v okamžiku jejího stvoření učinil a obdařil Bůh. Ať se pak chová jakkoliv, stále je Božím dítětem, kterému Bůh nabízí bez výjimky Vše. S láskou pracující management také negeneruje a nepodporuje výroky o tom, že kdo se nepodřídí poznání „Jediného správného vůdce“ ve věci věrouky, jeho představám ve věci duchovního rozvoje a růstu, je považován za člověka na scestí. Za člověka komplikujícího si cestu k lásce, k Bohu, a dávajícího ostatním špatný příklad.

V této souvislosti si rovněž uvědomujeme, že i nejvyšší katolický klér tvořily a tvoří jenom chybující lidské bytosti jako každé lidské společenství. Ale má někdo povinnost jejich chyby následovat či opakovat jenom proto, že právě zastávají ve své organizaci nějakou funkci? Pozoruhodné na celé věci také je, že katolická církev při řešení shora uvedených rozporů používá stejné metody jako hmotná a ziskem řízená věda. Chce nařizovat celé komunitě, aby se řídila stanovenými pravidly, dokud nebudou vyvrácena a jejich vyvrácení schváleno vybraným okruhem lidí. O duchovní cestě Bytosti však není možné hlasovat a usnášet se na koncilech, to je v rozporu se samotnou podstatou Bytosti, která je ve všech ohledech Bohem stvořena jako Jedinečná a Svobodná. Vytvářet takový systém, znamená jít proti Božímu plánu. Navíc, sama církev tak blokuje svůj poznávací potenciál stejně jako „vyspělá“ věda, což je mimo jiné příčinou měnících se vztahů věřících ale i veřejnosti ke katolické církvi. Obzvlášť v dnešní době, která je velmi dynamická a inspirující a která poskytuje člověku obrovskou svobodu. Včetně pohledů na Ježíšův odkaz.

Podle našich poznatků tedy není možné si zajistit duchovní cestu bohatstvím ani mocí, protože Duch ani Bůh neusilují o bohatství ani o moc. Vědí, že všeho je dostatek pro každého. Duchovní cestu, způsob cesty k Bohu, nelze ani jakkoliv vymáhat. Tato cesta má nekonečně mnoho podob, variant, činitelů, které mají jediný společný jmenovatel: „Miluji Tě.“ Kdo se pokouší svázat duchovní cestu jediným správným výkladem a hierarchickou strukturou, vždy narazí na odpor, jenž generuje nelásku a zlo na obou stranách. Jak vůči sobě samému, tak vůči ostatním. K duchovním metám člověka nedovede strach z toho, co se stane, když se vydá svou cestou, nýbrž radost z toho, že jeho osobní volba je respektovaná a žádaná.

Nezapomínejme proto, že Dobro, lásku, Boha můžeme žít kdekoliv a s kýmkoliv a hlavně bez té „Jediné správné organizace“ a bez „Jediného správného vedení“. To platí obecně. Dobro, lásku ani Boha nelze spoutat organizací ani „firemní“ dokumentací, byť je myšlena sebelépe. Jak už jsme shora napsali, vše je shrnuto v Jediné větě, kterou v Sobě nosí vědomě či nevědomě každý z nás: „Miluji Tě.“ A také Jediná věta, za jejíhož autora je označován i Ježíš, nás upozorňuje, kde máme především hledat své vedení: „Neklekejte přede mnou i ve Vás je Bůh…“ Samozřejmě, žijeme ve společenství lidí a je logické, že se budeme každý dle své úvahy a potřeb sdružovat do různých komunit. Pamatujme ale, že při posuzování jejich pravidel a při hodnocení jejich představitelů nám bude nejlepším nástrojem láska. Navíc, žijeme v období, které je prosyceno Kristovou přítomností, Kristovskými energiemi, jež jsou nyní k dispozici přímo každému z nás. Stačí chtít. Vždyť i Ježíš upozorňoval, že se to jednou stane: „Přijde doba, kdy se nebudete modliti v Jeruzalémě ani na hoře, kde se modlí Samaritáni, přijde doba, kdy nebudete potřebovati chrámu ani kněží, neboť budete nositi chrám Boží v sobě a každý budete sám sobě knězem.“ Právě tento jeho odkaz upozorňuje všechny křesťany, a nejen je, také na to, co přijde po 2 000 letech a co symbolizuje rok 2012. Láska je nyní všude a přichází ke každému z nás ve skromnosti, jednoduchosti a otevřenosti, protože to je její skutečná podstata.

V této souvislosti si ještě dovolíme citovat část Ježíšova poselství prezentovaného v knize „Poselství od Jeshuy – Poselství inspirované Kristovskou energií“, která velmi trefně vystihuje shora popisovanou situaci: „…Drazí přátelé, je mi velkým potěšením být opět s vámi. Jsem tak šťastný, že jsem ve vaší společnosti. Máte tendenci ke mně vzhlížet, vzhlížet k bytostem jako jsem já jako k mistrům, ale my to takto nevidíme. Vidíme, jak v tomto náročném čase následujete svou cestu na Zemi, v čase, kdy se mnohé mění, a vidíme, jak rostete k vlastnímu mistrovství. Vidíme, jak se stáváte mistry, ke kterým občas vzhlížíte. A o tom to celé je – nalézt své vlastní mistrovství! Nenásledujte žádného mistra, který je před vás přiveden tradicí či knihami nebo tím, že vám o něm řekne někdo jiný. Objevte své vlastní mistrovství – o tom to celé je…“ (viz www.jeshua.cz).

Poslechněme Ho konečně… Dejme si záležet, abychom z našich organizací, nauk a z našeho jednání odstranili jakékoliv prvky nesnášenlivosti, které nás z cesty k našemu mistrovství, k Bohu, odklánějí. Zkusme přijmout, že teze o „Pastýřích“ a „Ovcích“ jsou jenom obrazy, které mají svůj konkrétní účel a které není dobré uplatňovat doslova. Pastýř sice zahání ovce do ohrady, ale Bůh nikoliv. Kdo do ohrady nechce, nemusí. Je to jeho právo a jeho odpovědnost, jejichž prostřednictvím přinese Bohu to, co od něj žádá – Poznání. A přestaňme se pasovat na „Jediné“ či „Vyvolené“. Vždyť takové jednání je projevem našeho vnitřního strachu. Znamená, že naše duše se bojí, má pocit, že musí něco udělat, aby ji ostatní uznali, netrápili, aby jí dali, co chce, aby se jí věnovali, aby ji milovali. Dočasně a částečně odtržená od Boha a obklopená hmotou totiž zapomněla, že je Jedinečná, Moudrá, Nepostradatelná, neustále Milovaná a že jenom v Osobním spojení s láskou si na to vše může vzpomenout a může to vše uplatnit. žádná organizace, žádný zástupce, žádná moc ani žádné bohatství jí toto poznání a zapomenuté postavení nevrátí. Svou Suverenitu a svůj Úkol nejlépe najde s láskou, kterou nosí všichni v Sobě a kterou všechny obdařil On…

6 komentářů u „V čem může spočívat problém katolické církve

  1. Jana

    Vaše slova jsou balzámem pro mou duši, která se od dětství vzpírala jakémukoliv svazování čímkoliv a kýmkoliv.
    Miluji vás.

    1. Jiří a Marcela

      Jestli Vás tato oblast zajímá, 8.2. vyjde příspěvek na téma: Blahoslaveni chudí duchem… Mnozí křesťané jsou vystavováni nepřirozenému působení katechizmů, které kromě slov o lásce obsahují také nesnášenlivosti, z nichž některé uvádíme v článku výše. S každým duchovním učením souvisí láska, je vlastně jeho podstatou. Nevědomost v této oblasti, tedy: co láska je a jak se s ní má pracovat, je příčinou mnoha omylů mnoha církví a tzv. duchovních guruů. Zkuste si přečíst tyto příspěvky z rubriky: O lásce: Co je pravdivé, správné, racionální…, Tři mýty o lásce, Láska má klíčový význam pro práci s informacemi, Vyspělost bytosti včetně člověka měříme láskou nikoliv tzv. inteligencí… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *