Jak lze pracovat se strachem

Existuje celá řada metod, jak pracovat se strachem. Přesto si myslíme, že každý další pohled může přinést další naději a účinný návod, jak se více či méně vymanit z pasti strachu. Více či méně proto, že jsme všichni originály jak po duchovní-bytostní stránce, tak po stránce tělesné, a každému může přijít vhod něco jiné. A také proto, že se vždy jedná „jenom“ o pomoc. Hlavní tíže při odstraňování strachu z našich životů leží bez výjimky na nás samotných a nikdo nás jí nemůže zbavit, ani Bůh. To je náš úkol. My máme najít řešení a my máme přispět do společné studnice poznání svým individuálním přístupem. Pokusíme se tedy předložit své osobní zkušenosti z práce se strachem, které je podle nás možné použít k odstraňování jakéhokoliv problému, jež aktuálně nezvládáme a činí nás nespokojenými a poškozuje zdraví našich těl. K těm základním, bez nichž se nedá uvažovat o úspěchu a které se musí stát nedílnou součástí nás samotných, našeho každodenního života, řadíme dva níže uvedené poznatky.

Mít dostatečně silnou motivaci. S tím se dá těžko něco dělat, na to musí přijít každý sám a každý má hranici, kdy se v něm konečně „něco“ zlomí a definitivně se rozhodne začít opouštět to staré, někde jinde. Ke správné míře motivace právě v nás jsme tlačeni problémy, které naše strachuplné jednání provázejí. Může se jednat o duchovní (tzv. psychické) i tělesné potíže. Čím více změnu odmítáme, tím větší tlak na nás strach skrze tyto nepříjemnosti vyvíjí. „říkají“ nám, že jdeme hlavou proti zdi, proti univerzálním zákonitostem. Přesto se jich často a vytrvale držíme a nechceme se jich vzdát. Někdy doslova i za cenu života, jak ukazují některé konce těžkých nemocí nebo dlouhodobě přetrvávající obtíže. To vše jsou ukazatele naší nedostatečné motivace. Když se náš přístup změní, tj. když nás naše problémy natolik přerostou, že se rozhodneme jejich odstranění postavit na první místo svého hodnotového žebříčku, motivace dosáhla požadované úrovně. Avšak už získanou motivaci je potřeba neustále upevňovat, abychom neupadli zpět do osidel strachu. Můžeme si ji navozovat třeba tím, že se budeme těšit z každého, byť „minimálního“ úspěchu, za který se vždy náležitě pochválíme a vychutnáme si ho. Pamatujme si, že jakýkoliv posun vpřed je obrovský úspěch, obrovská radost, obrovská naděje, obrovská vzpruha, obrovské povzbuzení, obrovský příklad do další práce nejen pro nás ale i pro ostatní.

Musíme se naučit uvědomovat si svou chybu, v daném případě svůj strach. Pokud si vědomě nevyhodnotíme: pozor! strach se objevil, už se nás začíná zmocňovat, nemůžeme proti němu vědomě cokoliv dělat. To znamená, že se podvědomě strachu poddáme. On se nás zmocní a rozvine se v nás do míry, která odpovídá konkrétní situaci. Bojíme-li se „rychle a často“, stane se strach naší drogou. A to doslova. Jakmile se objeví, bují v nás a potrápí nás až na úroveň, kdy „ukojíme“ svou touhu po své dávce strachu. Pak se z nás stávají jako z každého narkomana velmi nešťastní a lehce manipulovatelní lidé. Proto je důležité uvědomit si plížící se strach dříve, než se rozvine v nezvladatelný stav. Musíme se učit zachytávat jakoukoliv obavu včetně toho, jestli dorazím včas na schůzku, jestli stihnu nějaký televizní pořad, jestli se dětem něco nestalo, jestli nemám rakovinu nebo jestli ten čaj nerozliji. Jednodušší bývá začít s méně vypjatými situacemi. Shora uvedený postup se tedy musí stát naší každodenní činností. To se lehce říká, ale hůře dělá.

Existuje však jedna pomůcka, která má poměrně vysokou úspěšnost. Samozřejmě, když máme dostatečnou motivaci a důsledně ji v sobě pěstujeme a rozvíjíme. Je potřeba si najít každý den chvíli a během ní si projít, zdali jsme se něčeho báli, jestli jsme při něčem ztratili jistotu, pocit bezpečí a podobně. Tyto okamžiky je nezbytné si vrátit a znova je správně prožít. Správně prožít znamená splnit další tři předpoklady.

Použít jen pozitivní myšlenky, úvahy, věty, slova k situaci, kdy se strach objevil. Například místo vystrašeného – „ten autobus mi ujel, to bude průšvih, jak to stihnu“ – se dá říci – „aha, další zkouška, ale já jsem už připravený(á), nevadí pojede další nebo si někoho stopnu, přeložím to na jindy, nejdůležitější je, abych teď byl(a) v klidu, budu trpělivě čekat, co se z toho vyvine a využiji to k práci se strachem, už se nenechám nachytat, děkuji za tu možnost, jsem velmi šikovný(á)“. Je potřeba vyloučit také všechny vulgarizmy a silnější výrazy, protože těmi na sebe navazujeme další nezvladatelné energie a strach to pak má lehčí. Není tedy vhodné strach nějakou silnou myšlenkou, silným slovem zahánět – nenávidět ho, zlobit se na něj a podobně! Takovým chováním si můžeme do budoucna vytvořit další problémy, neboť opět používáme velmi silné (námi nezvladatelné) energie. Tzv. tvrdost, přesvědčenost, odhodlanost a podobné stavy nelze posílit nenávistí, vztekem, hrubostmi nebo rozčilením. Takové chování je naopak oslabuje, stejně jako nás samotné, rozptyluje zamýšlenou energii a snižuje její účinek na náš cíl – v tomto případě na odstranění strachu. Mysleme i na to, že předmětem působení takto nepřirozeně usměrňované energie se stáváme nejen my sami ale i naše okolí, v němž vyvolává další problémy, nerovnováhy. Když budeme hledat láskyplné myšlenky, slova, emoce, můžeme výsledky svého snažení porovnat s 10 pravidly lásky, která zmiňujeme.

Pozitivní myšlenky, slova, věty atd. však samy o sobě nestačí. Tyto myšlenky a slova je nezbytné v láskou vyslovovat, promýšlet, prožívat, prociťovat, mít u toho tu správnou emoci – emoci pohody, vyrovnanosti. Všichni máme zkušenost, že omluva „procezená“ mezi zuby ve skutečnosti nemá dopad, jaký by měla mít, a dokonce může vyvolat negativní reakci. Nikdo jí nevěří. Vyvolání láskyplného pocitu si můžeme přivolat třeba vzpomínkou na nějaký krásný okamžik v našem životě nebo krásný okamžik, který bychom chtěli prožít. Pak si pocit, který jsme si takto vyvolali, snažíme podržet a v této pohodě se snažíme správně řešit strach: hledat a použít správné myšlenky, správná slova, správné skutky v lásce.

Navození láskyplného, pozitivního, vyrovnaného stavu může být v dané situaci rovněž tvrdým oříškem. Proto ho musíme nacvičovat a učit se ho v sobě udržet co nejdéle. K tomu mimo jiné slouží tzv. meditace. Chce to prostě trénink stejně jako uvědomování si chyb, o němž jsme se už zmínili.

Ve všech shora uvedených bodech je potřeba uplatnit pokoru a trpělivost. Nikdo není dokonalý a něco půjde pomaleji, něco rychleji. Tohle nikdy nevyhodnocujme. Není to důležité! Důležitý je jakýkoliv úspěch, v jakékoliv fázi a jakoukoliv rychlostí. Ten si vždy vychutnejme plnými doušky, neboť si ho zasloužíme. Tak to je… Chce to tedy vytvořit si dostatek času pro kontrolu strachu a práci s ním nejlépe v každém svém dni. Tato činnost se musí stát naší prioritou. Ideální pak je, když se nám podaří si strach rodící okamžik ihned uvědomit a na místě ho začít řešit třeba shora uvedeným způsobem. A když uvádíme ihned a na místě, myslíme to skutečně tak! Všechno položme a okamžitě začněme řešit strach, obavu, nejistotu podle shora uvedeného návodu, jinak strach může začít řešit nás. Takto si rovněž upevňujeme své priority a podporujeme svou motivaci. Současně ukazujeme všem kolem sebe (ať jsou v lidském těle nebo mimo ně), přírodě, Univerzu, prostě Všem a Všemu, že to myslíme vážně a že jsme připraveni, aby nám mohli pomoci více než dosud. Pokud to neuvidí, nemohou nás jinak podpořit, protože by nám ublížili, narušili by naší životní lekci, neumožnili by nám vychutnat si i ten nejmenší pokrok, který uděláme, plnými doušky.

Je velmi užitečné připravovat se tak rovněž na věci budoucí a situace rodící případné strachy, nejistoty a obavy předem prožít shora uvedeným způsobem. Včetně slov, která bychom chtěli použít. Přitom nesmíme zapomenout cítit při pomyšlení na ně, při jejich vyslovování a řešení pohodu a vyrovnanost neboli lásku.

Největším zdrojem strachu je lpění. Lpění na něčem znamená, že se nacházíme v nevyrovnaném stavu, že vkládáme do něčeho více, než je potřeba, a že vytváříme v Univerzu nerovnováhy. Nemáme pak sílu zaobírat se dalšími nezbytnými činnostmi v odpovídající míře a generujeme další nerovnováhy, které se dříve či později negativně odrazí na našem duchu i těle. Pak sklízíme, co jsme zaseli. Základní lpění, s nimiž se tady a teď máme vypořádat jsou: lpění na životě (na svém i druhých), lpění na zdraví-těle (na svém i druhých), lpění na pozemských vztazích (příbuzenských, partnerských…) a lpění na hmotě (autu, domu, oblečení, penězích atd.). Ve své neznalosti přikládáme těmto aspektům lidského bytí nepřirozený význam, a proto nás tato nepřirozenost až nesnesitelně dusí. Snaží se nás upozornit „proti naší vůli“, proti naší setrvačnosti, na náš nerovnovážný stav, protože si ho zatím přirozeně neuvědomujeme. Za velmi důležité považujeme vnitřní přijetí informace, že lidský život je dočasný a opakovatelný. Přitom není vůbec důležité, jestli o tom někteří vědci mají nebo nemají důkazy. Důkazy mají subjektivní charakter, který je dán naší jedinečností, duchovní-bytostní i tělesnou. Všichni máme informace, které odpovídají našim potřebám a touhám. A podle toho s nimi také zacházíme. Nepotřebujeme, aby důkazy druhých nahrazovali či dokonce negovali naše vlastní poznatky a zkušenosti. Každá bytost má k dispozici univerzální nástroj, který jí pomůže poznat, co je nebo není právě pro ni vhodné. Tímto darem Systému, Boha, Přírody, Stvořitele každému z nás je schopnost vnímat a ovlivňovat míru naší spokojenosti a v případě člověka i míru zdraví jeho dočasného lidského těla. Z dočasnosti a opakovatelnosti lidské existence mimo jiné vyplývá, že jsme všichni a neustále propojeni. I když nás život zavane na opačný konec planety nebo tzv. umřeme. My lidé „žijeme“ dále i po smrti. A vždy je někdo milý nablízku, tady nebo na „druhé“ straně. To, že cítíme při pomyšlení na smrt něco negativního, nepříjemného, znamená, že k ní máme nepřirozený vztah. Pokud se na tyto nepřirozené představy upneme, zakusíme jejich nepřirozené účinky – strach, smutek, stísněnost, lítost, sebelítost, žal, beznaději atd. A do tohoto myšlenkového a emočního stresu sebou stahujeme ty, kdo jsou tady, i ty, kdo jsou tam – na „onom“ světě. Každého, kdo není dostatečně znalý, aby danou nepřirozenost uměl vyřešit ke své spokojenosti a v případě nás, kteří ještě zakoušíme existenci spojenou s hmotným tělem, také k jeho zdraví. Připomeňme si ještě, že ti, kdo právě trpí, si tuto situaci vybrali, protože ji chtěli zakusit nebo protože ji dříve nesprávně pochopili, přijali a řešili (u sebe i u druhých). Nesprávně znamená s nedostatečnou mírou lásky, to jest i se strachem. Nemusíme ale truchlit, protože i oni to jednou zvládnou přirozeně. Svými obavami je však brzdíme, házíme jim klacky pod nohy, ztěžujeme jim pro ně už tak těžkou situaci a dáváme jim špatný příklad. Dospělým i dětem. Budou-li nás v našem strachu následovat, budou trpět ještě více a my s nimi. Navození láskyplného přístupu je proto tím nejúčinnějším opatřením, které by mělo provázet veškeré naše snažení, každou sekundu našeho života, odstraňovaní strachu nevyjímaje. Stačí přirozeně žít. Nejúčinnější, nejradostnější, nejprospěšnější a nejbezpečnější cestou je láska…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *