O podobnosti a duši

Máme-li se z našeho pohledu zamýšlet nad podobností, nemůžeme nechat stranou duši. Právě duše je její podstatou, duše vytváří jev, který označujeme jako podobnost. Jak jsme dospěli k tomuto poznatku? Vše, co je spojeno s energií, se projevuje změnou, protože nehmotné energie jsou zdrojem pohybu v Univerzu. Duši, která je svou podstatou také nehmotou (zjednodušeně energií), pak nezbývá nic jiného než se podílet na neustálých změnách, neustále přijímat a prezentovat informace. Neboli: účastnit se poznávacích procesů, jež na úrovni bytosti někteří označují jako život. A protože duše je součástí bytostí i těl, vede Všechny a Všechno k nepřetržité změně.

Za těchto podmínek je shoda pouhou iluzí nebo neúplným vyjádřením našich vjemů. Samozřejmě, že pro daný účel může zdánlivá shoda stačit, neměli bychom ale univerzální princip „neshody“ z našich úvah a jednání úplně vyloučit. Umožňuje nám totiž jednodušeji pochopit a přijmout i řadu „negativních“ změn, které se mohou přihodit v našich životech. Třeba změnu chování partnera, odloučení dětí, nemoc, příchod stáří, nezaměstnanost a podobně. Ale také hodování nebo smích mohou být na obtíž, trvají-li dlouho. Princip „neshody“ nám zároveň říká, že ve všem, čím se zabýváme, bychom měli hledat individuální přístup. Nadměrné zobecňování, nadměrné vytváření shod, se velkou měrou podílí na potížích „vyspělé“ civilizace. Ano, může být pro někoho tzv. ekonomicky výhodnější, ale rozhodně člověku neprospívá. Nežijeme, abychom ekonomicky rostli. Za jeden z největších současných problémů proto považujeme nesystémové snižování soběstačnosti jednotlivce, které se projevuje i cíleným omezováním „neshod“ a které je hlubokém rozporu s proklamovanými hesly o svobodě. Neefektivní a kontraproduktivní zdravotnictví, na zisk zaměřené globální potravinové systémy nebo bující násilí jsou toho jasným příkladem. Univerzálním nástrojem, který je schopen uvést do harmonie jak shora zmiňované krizové jevy, tak mnohé další procesy, je láska. Láska dokáže usměrňovat vytváření „shod“ a vliv podobností do pro nás přijatelné rovnováhy, láska nám umožňuje zvládnout působení naší duše – našich myšlenek a emocí.

V lidském bytí, jež se vyznačuje obrovskou rozmanitostí, se setkáváme s obrovským množstvím podobností. Nejblíže nám jsou podobnosti mezi lidmi, můžeme je kdykoliv a kdekoliv zkoumat sami na sobě i mezi svými blízkými. Ve vztahu k podobnostem je člověk pozoruhodný tím, že má dvě duše. Tato ojedinělá symbióza bytosti a těla, ducha a prostředí, se vyznačuje velmi úzkým propojením duše bytosti a duše lidského těla. Někdy se hovoří o nižším já, egu nebo o myšlení a emocích, což jsou označení pro duši bytosti, a o nehmotném, éterném či energetickém těle, jak bývá označována duše lidského těla. Duše bytosti „oživuje“ bytost a duše těla zase tělo. Tak uvádějí bytost i tělo do pohybu, do procesu nepřetržitých změn. Rozbíhají koloběh poznávání, zasvěcování a osvícení, který pro bytost končí naplněním její karmy, splynutím Bohem. Mimochodem, také tělo má svůj cyklus „osvícení a zasvěcování“, který však na rozdíl od bytosti směřuje od „osvícení“ k „zasvěcování“ a který nazýváme cyklem provozním. Na úrovni hmoty, která během své univerzální existence rovněž prochází řadou zásadních proměn, jsme tyto procesy označili jako krystalizace-osvícení a přeskupování-zasvěcování. A také každá hmota jednou tzv. splyne s Bohem neboli projde suprakrystalizací, aby se opět mohla vrátit do Univerza.

Z výše uvedeného plyne, že podobnost lidí bychom měli posuzovat na dvou úrovních: bytostní-duchovní a tělesné. Podobají se tedy buď Naše duše (bytostní duše) nebo duše našich lidských těl (nehmotná, éterná, energetická těla). Energie, s nimiž duše bytosti pracuje, určují naše způsoby myšlení a emocí neboli naši povahu a energie, s nimiž pracuje duše těla, zase určují vlastnosti naší dočasné lidské schránky. Podobné povahy nebo podobná těla tedy pracují s podobnými energiemi. Když se budeme dále zamýšlet nad tím, jak se může podobnost projevovat mezi lidmi, měli bychom vzít v úvahu, že původ bytosti a lidského těla není shodný. Bytost právě užívající lidské tělo nebyla stvořena lidskými rodiči, zatímco její hmotné lidské tělo ano.

Na myšlenkové a emoční úrovni tedy vstupujeme do života člověka nezávisle na svých lidských rodičích. Tím chceme říci, že způsoby myšlení a emocí, zjednodušeně povaha, se nedědí. Nepřenášejí se z lidského rodiče na plod, ale jsou výsledkem aktuálního poznání dané bytosti. Člověk-rodič předává dítěti své způsoby myšlení a emocí, způsoby práce své bytostní duše, až po narození. Určité působení však existuje už v prenatálním období. Do narození dítěte ovlivňuje nově vytvářející se lidské tělo svým myšlením a svými emocemi matka. Těmito energiemi zásadně ovlivňuje jeho kvalitu. To znamená i kvalitu tělesné hmoty a všech tělesných procesů, které lékařská věda nazývá jako imunitní, trávící, hormonální, neurogenní atd. a které slouží k zajištění funkcí těla. Tímto způsobem bytostní duše matky zasahuje do nehmotného (zjednodušeně energetického) systému těla dítěte už před narozením. A v tomto duchu mají na lidský plod vliv také všichni lidé, kteří přijdou s matkou do styku a kteří jí předávají své energie. Třeba tak, že jsou k ní laskaví a tolerantní nebo úplně naopak.

Právě díky nedědičnosti myšlení a emocí (povah), se můžeme běžně setkat s případy, kdy se potomek podobá některému z rodičů jako „vejce vejci“ na tělesné úrovni, zatímco po duchovní stránce je úplně jiný. Má jiné cíle, jiné zájmy, jiné vlohy, k daným skutečnostem zaujímá odlišná stanoviska a nenásleduje svého rodiče. Má totiž úplně jinou duši – jinou bytostní duši, jinak myslí a prožívá. Jeho poznání je odlišné, a proto má i odlišné potřeby. Tento jev se však nevyskytuje pouze mezi rodiči a dětmi. Pokud neuznáváme výše uvedené poznatky, může nás překvapovat nebo může pro nás být nevysvětlitelným, že se s ním setkáme rovněž u tzv. jednovaječných dvojčat, která by měla být z pohledu hmotné vědy identická. Ale i ona si mohou být podobná jen na tělesné úrovni a to ještě z vnějšího pohledu. Většina z nás totiž hodnotí podobnost hlavně podle „viditelných“ příznaků: velikosti, proporcí, tvarů, množství, barev. Tělo je však systémem skrývajícím mnoho dalších „neviditelných“ parametrů, které většina současných lidí není schopna zjistit a vyhodnotit, protože se o takové dovednosti nezajímají nebo se odmítají zajímat. Pak jim často nepomohou ani moderní přístroje, které buď ještě nemají dostatečnou rozlišovací schopnost nebo jejichž tvůrci neměli dostatečné znalosti o lidském těle, a proto je nemohli ve funkcích přístroje zohlednit. Existují také případy, kdy z téhož důvodu, tj. z nedostatečného poznání, neumí operátor údaje zjištěné přístrojem zcela vytěžit.

Naše myšlení a emoce jsou tedy vystaveny intenzivnímu působení lidských rodičů až po narození, avšak tělo, které jsme si vybrali pro svou nadcházející lidskou existenci, v sobě nese jejich „stopy“ od početí. Tato podobnost je nebo může být příčinou mnoha budoucích nemocí, popřípadě stavů, které budoucí člověk nemusí potřebovat. Už v počátečním stádiu, tj. v okamžiku stvoření těla, při spojení spermie a vajíčka, má proto bytost možnost podílet se aktivně a zásadně na nastavení vlastností zvoleného lidského těla neboli na nastavení jeho karmických (poznávacích) parametrů včetně jeho podobnosti. Jak jsme zmínili dříve, poskytuje hmotnému tělu jeho duši, tzv. nehmotné, éterné, energetické a jinak nazývané tělo. Jeho kvalita odráží aktuální poznání bytosti a její poznávací cíle pro očekávaný Život člověka. Přitom může dospět k závěru, že genetické parametry přenesené lidskými rodiči jí úplně nevyhovují a může „domodelovat“ své budoucí lidské tělo „k obrazu svému“ podle svých karmických (poznávacích) potřeb. Míra tělesné podobnosti dětí a rodičů je proto dána jednak genetickými informacemi přenášenými pohlavními buňkami rodičů a jednak informacemi přenášenými duší těla, jejímž poskytovatelem je bytost, která si dané tělo zvolila pro svou lidskou existenci.

Známe také případy, kdy jsou úpravy nehmotného těla prováděny bytostí po početí a po narození. Klíčovým nástrojem těchto úprav je na tělesné úrovni nehmotné (zjednodušeně energetické) centrum těla, které považujeme za ústřední orgán duše těla. Samozřejmě, že se tak děje v souladu s vyspělostí bytosti (s mírou její lásky), s jejími dovednostmi a s jejím aktuálním životním plánem. Pokud jsou tyto procesy vnímány jako velmi intenzivní, často se hovoří o tělesné transformaci. Asi nejznámějšími příklady takové proměny těla jsou breathariánství (ale i vegetariánství či veganství), nabytí léčitelských energetických schopností, „paranormální“ výkony jogínů nebo boj se zavřenýma očima atd. Jenom připomene, že nejlepších výsledků se dosáhne s láskou.

Na závěr doplníme, že mezi duší bytosti a duší těla existuje určitá zpětná vazba, jejímž nositelem je nehmota, zjednodušeně energie. Kvalita duše těla totiž určuje, v jaké kvalitě bude tělo přijímat informace přicházející od bytosti a v jaké kvalitě je bude schopno uplatnit. Čím je bytost dovednější, což nemusí automaticky znamenat i vyspělejší, čím více dovede pracovat s energiemi, tím přesněji a rychleji působí na duši svého dočasného lidského těla a následně na jeho hmotu. To platí i naopak, a proto se může stát, že někdo zvládá své na pohled „křehké“ tělo bravurně a hodně toho vydrží, zatímco někdo robustnější si s ním neví rady. S tímto jevem se můžeme setkat například u sportovců, když si „hvězdný“ lehkonohý fotbalista či subtilní hokejista jednoduše poradí se svými podstatně urostlejšími a atleticky vypadajícími kolegy. Nezapomínejme však, že výše uvedená vazba pracuje rovněž opačným směrem. Kvalita bytostní duše také určuje, jak bude bytost přijímat a uplatňovat informace přicházející z těla. Čím je duše těla dokonalejší, čím více dovede pracovat s energiemi, tím přesněji a rychleji informuje bytost o stavu jejího dočasného lidského těla. Vidíme tedy, že vztah mezi lidskými dušemi, tj. mezi duší bytosti a duší těla, je klíčový pro naší spokojenost a zdraví. Jako vše, co souvisí s naší existencí, má kvalita tohoto vztahu svůj základ v naší schopnosti pracovat s nehmotou, zjednodušeně s energiemi, které jsou podstatou jakékoliv duše. Měli bychom proto usilovat o poznání těchto vztahů, o rozšiřování svých dovedností v práci energiemi. Už mnohokrát jsme zmínili, že poznání nemá diskriminační charakter. Každý má možnost poznat. Nemusíme ale být jogíny, zázračnými léčiteli, jasnovidci a podobně, abychom dokázali vědomě používat energie a abychom se mohli vědomě seznamovat s jejich působením. V každém okamžiku s nimi pracujeme, ať tomu tak říkáme či nikoliv. Například, když uvažujeme, jakou potravinu nebo nápoj si koupíme, a když je potom konzumujeme, nebo když se rozhodujeme, v jakém prostředí strávíme volný čas, a když v něm pak pobýváme. Ale i tehdy, když reagujeme na něčí chybu, nedostatek, vlastnost nebo na své vlastní „neúspěchy“ a „úspěchy“. To vše je v prvé řadě práce s energiemi, které pak na Nás a naše tělo působí. Nezapomínejme, že univerzálním nástrojem, který je klíčem k jejich zvládnutí, k naší spokojenosti a zdraví, je láska…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *