Jak to ten pes ví a proč tak zlobí?!

Příroda se neustále snaží dostat do harmonického stavu. Stručně řečeno, je to její systémová vlastnost. Jak tyto procesy probíhají, objevujeme v tzv. přírodních zákonitostech. V případě smečky harmonie znamená, že nevznikají konflikty, ohrožení nebo že je dostatek potravy atd. Na této situaci však nemá podíl jenom vůdce smečky, jehož úloha bývá mnohými přeceňována, ale všichni její členové. Jakákoliv anomálie, třeba smrt vůdce, oslabení o některé členy, spory mezi příslušníky smečky, zásah do charakteru teritoria (vykácení stromů, změna vodního toku), vyvolá disharmonii, kterou je nezbytné odstranit, jinak smečka nepřežije. Avšak znovu připomínáme, že ji neřeší jenom vůdce. Na harmonizaci se podílejí všichni členové smečky, ať už si to uvědomují či nikoliv. Třeba tím, že (ne)plní vůdcovy pokyny. Dále platí, že vůdcovy schopnosti řídit harmonizaci – přežít – jsou neustále ověřovány, protože vše se neustále mění včetně vůdce samotného. Takové „testy“ provádějí jednotlivci, kteří nabyli dojmu, že by harmonizaci zvládli lépe, nebo kteří jsou tak citliví, že vnímají disharmonie, které ostatní nejsou schopni zaznamenat nebo zaznamenají později. Jak plyne ze shora uvedeného, není testován jenom vůdce smečky, testují se neustále všichni navzájem. Vždyť na míře jejich souhry závisí jejich životy. Výše zmiňované principy platí i pro lidskou společnost, která ve své „vyspělé“ verzi tato základní pravidla převážně odmítá, pěstuje si chiméry o „vyvolených“, hraje si na „silné“ a „slabé“ a stále nechápe systémový rozdíl mezi bojem a násilím. Proto je plná disharmonií, které se projevují rostoucím totalitním-globálním tlakem, kontraproduktivními ekonomickými modely, neúčinnými reformami, obrovskou spotřebou a šíleným plýtváním. Stejná příčina vede k vysoké kriminalitě a nemocnosti či k nesmírné lhostejnosti a zdevastovanému životnímu prostředí. To vše je projevem disharmonie jak ve vůdcích samotných, tak v členech společnosti. Dlouhodobě nejsme schopni své poznatky včetně různých vědeckých informací efektivně, harmonicky, využít, a proto máme ztráty. Vzhledem k tomu, že míra této disharmonie je vysoká, jsou hluboké také společenské problémy, které vytváří. Ztráty všeho druhu jsou obrovské a překračují možnosti obnovy během jedné lidské generace, alespoň zatím.

Třeba indiáni v Amazonii takové problémy nemají, umí žít v harmonii, přestože se potýkají s celou řadou změn. Navíc, nebrání své přirozenosti, aby se rozvíjela. Pěstují si svou intuici, zdokonalují svůj „šestý“ smysl. Mohou tedy lépe porozumět všemu kolem sebe, i zvířatům, psy nevyjímaje. Například jeden z našich přátel se nám svěřil, že ho pes na vycházce poslouchá lépe, když jsou sami, než když s nimi jdou také jeho synové. Podle nás je pejsek v tomto případě méně ukázněný, protože zjistil, že k chlapcům, dalším členům smečky, se páníček chová jinak než k němu. Proto si v souladu s přírodními zákonitostmi ověřuje, zda je aktuální smečkový model stále životaschopný, zda je schopen zajistit harmonii. Zkouší to o to více, čím je povahově svobodomyslnější, samostatnější. Navíc, synové mají na pejska v jednotlivých oblastech své specifické nároky, tj. jiné než páníček. Situaci na procházce pak „komplikuje“ to, že jednou dá povel páníček a podruhé tentýž povel někdo z chlapců. To je pro pejska po každé jiná situace, neboť ví, že očekávaný výsledek na jeho straně není stejný. Když jsou tedy za shora uvedených podmínek společně na procházce, vytvářejí specifickou situaci ve své smečce, která se u pejska projevuje „sníženou poslušností“. Pejsek ji však vnímá jako jedinečnou příležitost k ověření, zda zákony jeho smečky stále platí a zda mu to potvrdí i ostatní členové. Tento proces navíc „negativně“ posiluje páníčkova nespokojenost s tím, co se děje – se „sníženou poslušností“. Pejsek cítí jeho vnitřní disharmonii, i když se ji páníček snaží skrývat. Instinktivně ztrácí důvěru ve vedení a začíná být nedůsledný v provádění povelů. Za dané situace je nepovažuje za něco, co zajistí harmonii, a proto se snaží o navýšení své odpovědnosti za sebe a za smečku – „méně poslouchá“, projevuje více své iniciativy, hledá harmonii. Tím současně upozorňuje páníčka-vůdce smečky, že se děje něco nestandardního a že by to měl řešit. Na tomto místě svou vnitřní nespokojenost. Pejsek do nás totiž „vidí“, aniž si to uvědomujeme. Mnozí si myslí, že když si jen tak kráčejí a dumají, že pes nezná jejich tzv. psychický stav, že nevnímá jejich rozhodnost či nerozhodnost atd. Jenže on to vše dokonale snímá a reaguje na to. Jak to dělá?

Na hmotné úrovni snímají organizmy (těla) disharmonie (nerovnováhy, nesoulady) tzv. hmotnými smysly. Kromě toho má každý z nich, lidské tělo nevyjímaje, tzv. šestý smysl neboli, řečeno jazykem „života člověka“, je schopen snímat informace nejen jako hmotné částice ale i jako nehmotný (telepatický, hmotou nepřenášený) – zjednodušeně energetický – signál. K tomu je vybaven speciálním ústrojím, které je tvořeno specifickým shlukem nehmoty (zjednodušeně energií), jehož součástí jsou například čakry. Často bývá označováno jako nehmotné tělo, energetické tělo, jemnohmotné tělo, éterné tělo a podobně. Intenzita a citlivost, s níž je daný organizmus schopen skrze tento energetický shluk snímat energie, se liší organizmus od organizmu. Pes se od dalších organizmů liší tím, že jeho tělo používá bytost. Tato bytost je schopna snímat nehmotu (zjednodušeně energie) i sama o sobě, bez ohledu na tělo neboli bez ohledu na organizmus, který právě užívá. Její nehmotná (zjednodušeně energetická) podstata to umí a tak se rovněž podílí na snímání energie. Pes tedy má, podobně jako člověk, dva „šesté“ smysly. Jedním disponuje jeho hmotné tělo a druhým On sám, tj. bytost, která dané psí tělo dočasně užívá. V některých poznávacích systémech bývají „šesté“ smysly označovány jako duše. V našem pojetí nazýváme první z nich duší těla a druhý duší bytosti. Mimochodem, oba tyto nástroje jsou podstatou toho, čemu se říká povaha. Z toho plyne, že povaha se nedědí a že tělo jenom vytváří předpoklady k projevení se určitých povahových rysů bytosti. To jest pro určitou intenzitu a citlivost, s níž bude pes-bytost snímat energie (informace), které mu bude zprostředkovávat pes-tělo (organizmus). Pak záleží, stejně jako u člověka, na dané bytosti, která dané tělo užívá, jak si s těmito podmínkami poradí, jak je (ne)využije. Výsledek je dán nejen její kvalitou, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale také jejími záměry, její touhou poznat, vyzkoušet něco nového. V praxi to znamená, že i když nic tzv. neříkáme, neustále myslíme (myšlení) a pociťujeme (emoce) a tak neustále vysíláme energetické signály. A protože naše tělo je v neustálém pohybu jako každá hmota (tím myslíme i na buněčné a atomární úrovni), neustále vysílá jako každá hmota energetické signály. A právě tyto signály snímá naše okolí.

Na rozdíl od většiny lidí tzv. vyspělé civilizace se pes „rodí“ s podstatně vyšší mírou této schopnosti, tj. na nehmotné úrovni vnímá s vyšší intenzitou a citlivostí. Analogii tohoto jevu můžeme najít i ve hmotných smyslech, které má pes rovněž od „narození“ zpravidla dokonalejší. Kvalita snímání se však u psa během života významně nemění, zatímco u člověka se může změnit podstatně. Jedna ze systémových funkcí psa spočívá v neustálém upozorňování člověka na tento univerzální jev a v pomoci člověku tyto schopnosti rozvíjet. Pes tedy bez přestávky snímá s podstatně vyšší intenzitou a citlivostí nejen naše hmotné projevy – hlas, mimiku, pohyb atd. – ale i nehmotné (energetické) projevy. Vysíláme je nepřetržitě svým myšlením a svými emocemi. Tak můžeme vysvětlit, proč náš pejsek ví, že ho chceme přivolat dříve než povel vyslovíme, aniž by na nás předtím pohlédl. Jakýkoliv projev jakékoliv hmoty je totiž výsledkem předcházející energetické změny. Proto pejsek cítí, i když se nám zdá, že je například v hlubokém spánku, že jsme se rozlobili, protože jsme zjistili, že spí v ložnici na naší posteli. V okamžiku, kdy se rozčilíme, vyšleme totiž velmi silný energetický signál, který „zabuší“ na oba jeho „šesté“ smysly jako kladivo. Stejně pocítil energetický impuls, který jsme vyslali už předtím, když jsme se „neslyšně“ pohnuli na židli, abychom zjistili, co dělá. A to nemluvíme o jeho velmi citlivém sluchu. Když nám právě teď přijde pejska líto (vždyť tam tak spokojeně leží, miláček náš) a upustíme od jeho výchovy, pejsek stejně intenzivně pocítí, že nenásledoval rozčilením avizovaný „trest“. Postih, který by měl obvykle navazovat na předchozí projev naší nespokojenosti s jeho aktuálním chováním. Místo něj však přichází prudký pokles nespokojenosti a harmonizace s jeho „nesprávným“ konáním neboli náš souhlas. No a výsledek pejskaři velmi dobře znají…

Na závěr bychom dodali, že pes je bytost, která má člověka učit lásce. Různá psí plemena chápeme jako mnohočetné možnosti-podmínky, v nichž může pes-bytost prezentovat člověku lásku a v nichž se může člověk-bytost setkat s láskyplnými projevy. V tomto směru může být pes pro lidskou bytost vzorem. Láska je u něj na prvním místě. Sám od sebe svou lásku nikdy nepotlačí, není toho schopen. K tomu ho může donutit jenom člověk svým jednáním tak, že mu brání v jeho přirozeném chování, že mu nedovolí lásku uplatnit. Potom je pes ustrašený nebo agresivní. Nachází se mimo lásku, kterou mu nepochopením jeho podstaty neumožňujeme uplatnit. Bohužel, v mnoha případech ho takto nevnímáme, protože nám samotným chybí láska. Snažme se to změnit, bude lépe nám i našemu čtyřnohému příteli…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *