žijí pastevci, pojídající maso, nepřirozeně?

Zaslechli jsme otázku, která zůstala nezodpovězena. Týkala se veganství a vegetariánství jako přirozených způsobů stravování. Zněla asi takto: Je něco nepřirozeného na stravování Eskymáků, pouštních kmenů a dalších společenství žijících v oblastech, kde je člověk odkázán na masitou potravu?

Smyslem lidského života je poznávání, tj. získávání poznatků a jejich následné uplatňování či neuplatňování. Jak bude tento poznávací proces probíhat je v rukou každé bytosti. Ona neustále rozhoduje (svými myšlenkami a činy), kde uskuteční svůj dočasný lidský život – v jakých podmínkách a s jakými zkušenostmi. Tato volba však nic nemění na platnosti univerzálních principů určujících, co je a co není přirozené. V těchto souvislostech hodnotíme získávání masa a jeho pojídání tak, jak je uplatňuje současná „vyspělá“ civilizace, jako nepřirozené. Vede vážným deformacím v myšlení a emocích člověka, k těžkému poškozování lidského těla a k ničivým zásahům do životního prostředí. Všudypřítomné násilí, obrovská nemocnost, „neodstranitelná“ bída a špína jsou toho důkazem. Jednotlivci ani komunity, kteří dospějí do této sebezničující a ničivé fáze, proto nemohou konat přirozeně a jejich životní cesty bývají velmi stresující a bolestné, aniž by věděli proč. Z tohoto pohledu tvoří zvláštní skupinu právě společenství, která působí v oblastech, kde není rostlinná strava v potřebné míře dostupná, a která si v tomto prostředí neumí potravu přirozeně zajistit. Pak nezbývá než se živit tím, co je k dispozici, byť je to nepřirozené. Všimněme si, že tato společenská uskupení nepůsobí na své prostředí destruktivně, nemají zájem o propojení s okolním světem, žijí svým nezměněným životním stylem stovky let nebo celá tisíciletí a svým způsobem ustrnula ve vývoji.

Jejich existence však má nejméně dvě systémové příčiny. První z nich vidíme v zachování co největší rozmanitosti společenských forem na planetě tak, jak o ní hovoříme v „životu člověka“. Rozmanitost je totiž jedním ze základních pilířů přirozeného rozvoje lidské bytosti. Bohužel, ve „vyspělé“ společnosti je potlačována bezuzdnou konkurencí a chamtivostí. Druhou systémovou příčinu pak vnímáme jako „bezpečnostní opatření“. Komunity působící v nedostupných oblastech nebo v oblastech, o něž nemá „vyspělá“ společnost z jakýchkoliv důvodů zájem, mohou ve svém poznání uchovávat velmi důležité informace a zkušenosti. Jedná se o poznatky, které mohou být předávány „vyspělé“ civilizaci hlavně v obdobích, kdy tato ztrácí kontakt s univerzálními principy, jež zavrhla jako překonané, nesmyslné, zpátečnické atd., kdy se nachází v těžkých krizích nebo směřuje k sebezničení. „Primitivní“ kultury tak jsou živými pokladnicemi zapomenutého či odmítaného univerzálního poznání nezbytného pro systémovou obnovu a přežití. Mohou rovněž poskytovat bezpečné útočiště bytostem-lidem přirozeně působícím na vývoj lidstva a planety skrze tuto ochrannou „primitivní“ vrstvu, mimo dosah „vyspělých“.

Mnoho z nás však má jiné životní poslání a tomu odpovídá rovněž společenské prostředí, které jsme si pro své aktuální lidské bytí vybrali. Ať tak či onak, každý by se měl neustále zamýšlet nad tím, jestli je schopen v dané společnosti a v dané oblasti přirozeně žít, jestli mu jeho individuální vyspělost a dovednosti umožňují přirozenou existenci – přirozené stravování nevyjímaje. Dospěje-li k závěru, že nikoliv a že by chtěl přirozeně žít, pak musí danou společnost buď opustit nebo začít přetvářet. A to tak, že bude uplatňovat přirozený životní styl včetně přirozeného stravování i v nepřirozeném prostředí. V posledních desetiletích můžeme pozorovat, že tyto transformační snahy nabývají na intenzitě. Dle našeho názoru směřuje lidská bytost cílevědoměji k přirozenému bytí, protože jí nabízí vyšší míru svobody – větší soběstačnost a větší rozmanitost voleb. To jest menší závislost na druhých a na hmotě na jedné straně a více možností k zapojení se do spolupráce s ostatními na straně druhé. A to nejen do spolupráce mezi lidmi ale i do spolupráce s přírodou, celou planetou, a rovněž do spolupráce na univerzální úrovni. Myslíme si, že stále více lidí chápe, že toho není možné dosáhnout jenom skrze hmotu a ekonomický systém coby primární nástroje pokroku. Navíc nástroje, které vycházejí z neúplných a účelově okleštěných přírodovědných a ekonomických zákonitostí negativně ovlivňujících také přirozenost stravování. I proto kvalita lidské bytosti, její duchovní stránky, dlouhodobě spíše upadá než roste. O hmotě toho víme až „nezdravě“ více než o duchovnu a tato systémová nevyrovnanost v našem poznání je hlavní příčinou neutěšené situace, kterou zmiňujeme výše. Cestu tedy vidíme v posilování naší duchovní podstaty, v integraci láskyplných přístupů do všech oblastí našeho života a ruku v ruce s tím ve zdokonalování se v práci s nehmotou (zjednodušeně s energiemi).

Taková dovednost nám umožní působit na hmotu svou vlastní duchovní silou, jejíž podstatou je na fyzikální úrovni právě nehmota (zjednodušeně energie). Pak budeme potřebovat méně jedné hmoty, abychom „pohnuli“ s druhou hmotou (telekineze…) nebo abychom druhou hmotu „udrželi“ v dobrém provozním stavu (energetické stravování…). Můžeme proto dospět do fáze, kdy budeme umět přirozeně získat přirozenou potravu pro svůj lidský organizmus z prostředí, které nebude obsahovat dostatečné množství „hotové“ přirozené hmoty včetně rostlinné – třeba na polárním kruhu, v saharských pustinách nebo uprostřed oceánu. Tou hlavní potravou nám budou energie, popřípadě nezbytné minimum hmoty, které pomocí svých energetických dovedností upravíme pro svou přirozenou potřebu. Mimochodem informace o tom, že se jedná o reálnou úvahu, zachovala pro naši „vyspělou“ civilizaci nejedna z těch podceňovaných a „dávno překonaných“ kultur. Jako příklad uvádíme indický poznávací systém – jógu, která je asi obecně nejznámější. Někteří jogíni nám pak předvádějí své „paranormální“ hladovky či diety a jsou tak živými „příklady“ energetického stravování. Uvedená dovednost k nám však nepřijde sama od sebe. Musíme jí kráčet vstříc a doplnit ji odpovídající mírou vyspělosti – lásky. Je tedy nezbytné nechat více rozzářit svou láskyplnou podstatu a zdokonalovat se průběžně, trpělivě a přirozeně v práci s energiemi. Na tomto místě znovu připomeneme individuální charakter naší existence. Každý musíme hledat svou cestu, své způsoby, jak postoupit ve svých podmínkách vpřed. To je naše právo a naše odpovědnost.

Na druhé straně jedním ze základních a ničím nenahraditelných předpokladů k pokroku je omezování sebepoškozování, k němuž řadíme i sebepoškozování prostřednictvím nepřirozené stravy, která se významně podílí na zanášení těla energetickými a hmotnými bloky. Jakmile prokážeme, že jsme pochopili, o co systémově jde, a budeme uplatňovat své poznatky včetně přirozeného stravování v každodenní praxi, míra naší vyspělosti a našich dovedností v práci s energiemi začne růst. A s ní se bude zvyšovat míra naší svobody – míra naší soběstačnosti a množství našich voleb. Mimo jiné nebudeme plýtvat energiemi a hmotou na výrobu a spotřebu nepřirozené potravy, jakou je i maso, a ušetřené síly a prostředky budeme moci využít ke svému radostnějšímu bytostnímu rozvoji – ke zvyšování své vyspělosti, ke zdokonalování svých dovedností a k účinnějšímu využívání svého přirozeného prostředí včetně dočasného lidského těla. Domníváme se, že člověk už dlouho přešlapuje na místě a že nastal čas postoupit dále. Univerzální situace, jejímž symbolem je rok 2012 nám jenom nahrává. K úspěšnému vykročení nyní stačí „málo“ a tím „málem“ je láska, kterou nám nemůže nikdo vzít, kterou nosíme všichni v sobě a která se projevuje také přirozeným stravováním, k němuž na hmotné úrovni řadíme veganství a vegetariánství

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *