Neubližovat druhým ani sobě

Neubližovat druhým ani sobě znamená hromadit a užívat vše pouze na základě nezbytné osobní potřeby. Týká se to všech duchovních a tělesných podmínek, které jsou nutné pro přirozené bytí a projevování se konkrétního jedince. Ať se jedná o důvěru, přátelství, uznání, pomoc na jedné straně nebo o peníze, domy, pozemky, auta, potraviny, oděvy, přírodu ale i o lidské tělo na straně druhé. Má-li jednotlivec něčeho nad rámec své osobní potřeby, využije nadbytek ve prospěch ostatních nebo ho předá tomu, komu bude dle jeho názoru k užitku. Přitom je jeho věcí, kdy a jakým způsobem tak učiní.

Co se týče násilí, ať duchovního nebo tělesného, jde o konání v příkrém rozporu s principy Univerza, hlavně s láskou. Společnost, která nedokáže řešit své problémy bez násilí, se nemůže považovat za vyspělou. Jedním z největších nedostatků současné euroatlantické civilizace je její přetrvávající snaha užívat násilí k řešení svých vnitřních i vnějších potíží, ačkoliv na hmotné úrovni již dosáhla vývojového stupně, který ji umožňuje násilí prakticky vyloučit ze svého života. Bohužel, neutuchající chamtivost, nadměrná spotřeba a touha po moci skrývané za soutěž a ekonomický růst ji ženou do stále intenzivnějších a hlubších rozporů. Za jeden z projevů tohoto nepřirozeného konání, který je neustále podceňován, považujeme obrovskou produkci filmů a her (včetně dětských) plných násilí. Od útlého věku jsme informováni, že jediný účinný způsob, jak se domoci spravedlnosti a dobra, je fyzická likvidace těch, kdo představují nespravedlnost a zlo. Úspěšná politická, právní, ekonomická a sociální řešení nemají v těchto médiích téměř žádný prostor. Nikoliv proto, že jsou nereálná, ale proto, že by vedla k omezení násilí ve společnosti, snížila by ovladatelnost jedněch druhými a vedla by k likvidaci odvětví, která z násilí „žijí“ a která skrze násilí přinášejí moc a bohatství.

K nejobludnějším činům současné „vyspělé“ civilizace proto řadíme vývoz zbraní a vědomý vývoz technologií a surovin k jejich výrobě do ostatních zemí, často do těch, které bývají označovány za nedemokratické, nebo do těch, které právě válčí. Za stejně obludné považujeme sledování, jak spolu jedni tzv. bojují pro pobavení druhých. A to tak, že se cíleně snaží poškodit, zranit druhého. Přitom mnozí, kdo něco takového předvádějí, jsou nadaní, pilní a vytrvalí lidé schopni využít své duchovní a tělesné přednosti přirozeně, ve prospěch lásky. Upozorňujeme, že násilný akt není sám sobě příčinou, nevzniká ze sebe samotného. Představuje až důsledek dřívějšího nesprávného, nepřirozeného jednání. Proto nemá smysl přemýšlet o tom, zda násilí užité v sebeobraně, v zájmu spravedlnosti, může být přirozeným činem. Není a nikdy nebude. Vyhnout se násilí, znamená nesouhlasit s ním, nevytvářet situace, které k němu mohou vést, a nevyhledávat ho (ani na televizních obrazovkách, v počítačových hrách). Stane-li se člověk terčem násilí, jeho vykonavatelem nebo účastníkem, jde o životní zkoušku, která vyplývá z jeho předchozího nepřirozeného jednání, kdy při setkání s násilným činem nepřirozeně postupoval. Narodí-li se jedinec do násilného prostředí, dopouští-li se násilí nebo je jeho obětí, děje se tak z jeho vlastní vůle, podle jeho životního plánu, který si sám sestavil a se kterým souhlasil před vstupem do těla. Takový „osud“ mu umožňuje lépe poznat nesmyslnost a podstatu násilí, které dosud nesprávně, nepřirozeně vnímal a řešil. Přirozenou reakcí na už projevené násilí však nemusí být netečnost.

Je-li někomu ublíženo či ubližováno, neměl by to nechat bez povšimnutí. Pokud se na řešení necítí hned, může ho odložit na později, ale v žádném případě by neměl dělat, že se nic nestalo. Alespoň minimum opatření by měl uskutečnit hned, aby se ubližování nemohlo opakovat nebo pokračovat, to je velmi důležité. Může se přiměřeně bránit, odejít, upozornit druhého, přestat s ním komunikovat, stanovit jiné podmínky soužití. Možností je celá řada a dají se kombinovat. Ať použije cokoliv, musí dodržet i níže uvedená pravidla o odpuštění a respektování. Srazit útočníka k zemi a ve vzteku mu způsobit mnohočetná zranění nebo dokonce smrt, aniž by nám mohl už po první akci jakkoliv ublížit, není správné. Podobně, vyžívat se v nekonečné duchovní (tzv. psychické) odvetě, v trápení druhého navíc s myšlenkou: „To máš za to!“, je rovněž scestné. Měli bychom si také uvědomit, že každé ublížení má svůj vývoj, něco mu předchází, a právě na tyto ukazatele bychom měli soustředit svou pozornost a lásku. To platí i při ubližování sobě samému.

Nejvyšším stupněm řešení jakéhokoliv násilí je cílené nehmotné působení energiemi lásky neboli vytváření takového nehmotného (včetně energetického) „ovzduší-pole“, které k násilí nevede a které násilí – v souladu s principem řazení energií – odpuzuje. Odstranění násilí na společenské úrovni je pak záležitostí většiny, jejího kolektivního systémového poznání o lásce. Míru, do jaké se to daří, ovlivňuje každý jednotlivec svým chováním. Koná-li tedy člověk v rozporu s výše uvedenými pravidly, snaží-li se ovládat druhé včetně vnucování svých názorů, stylu života a podobně, chce-li se především ukázat před druhými, překonat druhé nebo mstít se druhým, spotřebovává-li nebo hromadí-li nadměrná množství hmoty i nehmoty (včetně energií), ubližuje sobě, druhým i svému okolí. Při posuzování, zda jedná v souladu s touto zásadou, jako i dalšími, je každý sám sobě soudcem. I tato pozice představuje jednu ze zkoušek jednotlivce. Míru lásky, spokojenosti a zdraví jak svou, tak druhých, přitom považuje za svá nejbližší kritéria pro hodnocení vlastního jednání. To platí i pro svědky jeho počínání, kteří mají právo rozhodovat se ve stejném duchu, zda s ním budou jeho názory a konání sdílet či nikoliv…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *